Aktualizace:

zpět na hlavní stránku


Mulisák o focení na cestách.



Jakou fototechniku, jak ji chránit,
jak udělat poutavé reportáže z exponovaných míst
a nezabít se při tom.



Mulisákova fotovýbava

Tady se můžete podívat na pár fotografií mé výbavičky.

A co z toho s sebou Mulisák nosí?

doplněk 2008: Následující odstavce popisující analogovou část výbavy vznikly někdy okolo roku 2004 a už by se hodilo v nich užívat spíš minulý čas. Ale blíží se čas full frame (velikost čipu velikosti kinofilmu). A to bude ten správnej čas se zase vrátit ke skutečnýmu focení skutečným foťákem. A první odstavce se tím stanou zase trochu pravdivější. Už se těším, až "stará" poctivá skla nasadím na novou zrcadlovku. SONY Alpha 900 je sice moc pěkná a šikovná, ale zatím dost drahá. Musím počkat, až zlevní, nebo vyrobí nějakou levnější sestřičku.

léta páně 2003 - 2005: Takže asi takhle. jsem strašně línej, tak to většinou hodně redukuju. Při výstupu jsem pak lehčí, ale občas mně to naštve, když potřebuju něco co nemám. Ono se říká: co nemám, nepotřebuju. Ale když máte jedinečnou příležitost udělat krásnou fotku a nemáte třeba světelnej objektiv, tak to zamrzí.

Nejvíc se mi na cestách s velkým batohem osvědčila brašnička přes rameno, do který se vejde foťák s univerzálním zoomem 24-85 + ultraširokáč 17 mm. Samozřejmě pár filmů, 2x filtr a náhradní baterky (není nic horšího než za chladného rána zjistit, že fotit se nebude). Tuhle brašnu připnu ke spodnímu stahovacímu řemínku kletru (GEMMA 75 expedition). Má to obrovskou výhodu v tom, že si pro foťák pravou rukou kdykoliv šáhnu třeba i za chůze a zase ho bez zastavování vrátím. Nedovedu si představit, že bych kvůli každýmu záběru měl sundávat batoh, otvírat ho, šmátrat po fotovýbavě. Jediný fotky, který bych takhle udělal, by byly z přestávek na svačinu.

Něco jiného je když jdu na jednodenní výlet a mám civilizovanou základnu. To si vemu fotobatoh TAMRAC s veškerou výbavou. Má spoustu vypolstrovaných přestavitelných přihrádek, vnější prostor pro osobní věci a zipy odolné proti dešti. S tímhle arzenálem se můžu s focením opravdu vyřádit. Přiznám se ale, že jsem si takhle pro radost už dlouho nevyšel. "Bohužel" jsem spíš fotografující turista, takže fotografové nehledejte v mých fotogaleriích žádnej nevšední umělecké zážitek. Ten fotobatoh je sice moc príma, ale navrhoval ho fotograf a nikoliv cestovatel (a ani trempík), takže komfort pro fotoaparáty je dokonalej. Ovšem o něco horší je to s fotografem. Pokud mám v plánu 8 hodinovej pochod, tak  ze slavného TAMRAKU mám pak bolavý záda.

Ač to bude někomu připadat jako anachronismus, fotím na inverzi, neboli diafilmy. Osvědčený kompromis mezi cenou a velmi dobrou kvalitou jsou filmy FUJI SENSIA. Nejčastěji citlivost 200ASA. 400 ASA už jde kvalitativně zřetelněji dolů. A 100 ASA je sice super, ale ten stupínek citlivosti se za horšího počasí chybí. Laciný KODAKy se mi jevily jako horší a ty drahý jsou podle mne nepřiměřeně drahý. KONIKU jsem vyzkoušel jednou a (né že by to byla katastrofa) vrátil jsem se na jistotu FUJI. Pokud fotím nějakou společenskou událost a je třeba fotit na negativ, zůstávám věrnej stejný značce. FUJI SUPERIA je velmi dobrá i při vyšších citlivostech, kde jsem se u konkurence zklamal. Ovšem mohla to být náhoda a chyba skladování (nebo i moje). Na negativ jsem už dlouho nefotil, ták nemůžu moc rozumovat.
doplněk 2008: Tenhle odstaveček už dlouho není pravda.

Když si po měsíci pozvu partu kamarádů se kterou jsem byl na výpravě, tak ta atmosféra velkoformátový projekce na kvalitní plátno (nedoporučuji „slide-show“ degradovat projekcí na zeď nebo nějaké prostěradlo!) se nedá ničím nahradit. Někde u hromádky fotografií 10 x 15, nebo se strkat někde u monitoru, kdy nikdo pořádně nevidí, to je prostě o ničem. A rozdat kamarádům CD-čka bez prezentace, to prostě nemá úroveň. V zatemněný místnosti se dívat na obrázky 1,5 x 1 metr to vám sebelepší digital-projektor neposkytne, protože já mám na plátně plné rozlišení políčka kinofilmu - tzn. v přepočtu cca 10 Mpix a navíc s úžasným rozsahem jasů. Ale je mi jasný, že s tímhle názorem se pomalu stávám vymírajícím druhem. Klasická analogová fotografie se stane okrajovou záležitostí pro pár nadšenců. Jen doufám, že bude dostupná. Velkou výhodou digitální fotografie ovšem je snadná prezentace na webu. A to mne trochu nahlodává. Ceny velkoplošných LCD klesají, jejich velikost roste. Až vývojáři ještě trochu vyřeší výdrž baterií ve fotoaparátech (hlavně za nízkých teplot), budu mít za pár let vážný dilema.
doplněk 2008: Baterky vydrží už poměrně hodně. Velikosti LCD monitorů rostou i letos a kontrasty se zlepšují, doby odezvy zkracují, ceny klesají... 1,5 x 1 metru sice zatím nemají, ale už se to dá srovnávat. A je to hlavně pohodlnější a jak jsem psal před čtyřmi lety, ...línej jsem i letos.

Jak už ze seznamu vybavení vyplynulo, jsem maximalista a ti používají zásadně jednooké zrcadlovky. Do opravdu exponovaných míst trochu velký a těžký, ale ten výslednej efekt za to stojí. Ostatně i u digitálu, když to focení budete brát vážně, u tý zrcadlovky taky skončíte. Kam se ale opravdu zrcadlovka nehodí je kolo. Na týdenní přejezd Zakarpatský Ukrajiny jsem si vzal digi-kompaktek se kterým se dá fotit i za jízdy. Ovšem to je asi jediná jeho výhoda. Pokud není možnost nastavení technických parametrů, těžko lze uplatňovat svoji kreativitu. Pro akční reportáž se to ovšem použít dá velmi dobře. Všechno je to zkrátka o kompromisech a prioritách.

Nejdůležitější při fotografování v terénu je být  sehrán se svojí technikou. Nastavování korekcí, dosvícení stínů bleskem a spoustu jiných drobností musíte prostě umět a ne se to učit někde na ledovci. Jaký konkrétní typ foťáku je vcelku jedno pokud to bude některá z osvědčených značek (MINOLTA, NIKON, CANON, PENTAX a snad i možná trošku OLYMPUS). Z žádnou z nich nebudete vyloženě zklamáni. Jeden má lepší ostření, druhej exponometrii ale hlavně je to hodně individuální, takže nelze objektivně říct: tahle značka je nejlepší. Já už asi zůstanu věrnej Minoltě. Sice už jednou byla na opravě, ale po tom co všechno se mnou musí vytrpět, slouží věrně jak pes Goro. A na co hlavně u ní nedám dopustit je exponometrie. Těch diapozitivů co jsem musel vyhodit kvůli špatné expozici bylo opravdu po málu. Jen je třeba se naučit pracovat s pamětí exp. parametrů při namáčknutí spouště. Pro těch několik málo situací, kdy se tato metoda nehodí kvůli současné paměti zaostření, která je s pamětí expoziční svázána, stačí použít bodové měření světla. Ač je to plně elektronická filmová zrcadlovka, mráz snáší velmi dobře. I ve výšce 6000 m.n.m. kdy byla v brašničce připnutý na batohu fotila spolehlivě. Tekuté krystaly na displeji sice "tekly pomaleji" , ale foťák to přežil a hlavně fotil. Těžko říct co by dělal digitál.
doplněk 2008: Minolta už není MINOLTA ani KONIKA-MINOLTA ale SONY. Zní to hůř ale co nadělám? Možná Minoltě zůstanu ji věrnej i po smrti (převzetí výroby fototechniky). SONY se zatím docela snaží

A teď podrobněji o mém technickém vybavení. Jak už sem napsal v prvním odstavci, na většinu vandrů, i těch nejnáročnějších beru z vybavení 17-ku ultraširokáč, páreček filtrů (konverzní oteplující a polarizák) a pidi-stativ ULTRAPOD. Bez tohoto příslušenství neudělám ani ránu.
doplněk 2008: ale udělám.

Trochu mám legraci, když se v různých recenzích digitálů předbíhají v rozsahu zoomu objektivů do závratných ohnisek. Jenže 20x častěji se dostanete do situace kdy budete potřebovat právě široké ohnisko. Protože přijít blíž většinou jde. Proč budu fotit scénku na 200 metrů, když na 20 to jde taky s "normálním" ohniskem. Ale ustoupit dál ve skalách prostě nejde. Navíc focení v horách na velký vzdálenosti s teleobjektivem je znehodnocováno vzdušnou perspektivou tzv. modráním dálek. Takže ideální ohnisko základního zoom objektivu je 24-105, ale i 28-80 stačí, ale těch 28 je zoufalé minimum. A to je důvod proč se bráním digitálním aparátům. Protože vzhledem k menší úhlopříčce čipu je snadnější vyrobit teleobjektiv, ale vyrobit opticky kvalitní širokáč je tak trochu oříšek. Ono to jde, ale je to hodně drahý. Při malém počtu snímků-filmů profocených za rok se taková investice bude vracet nepřiměřeně dlouho. Četnost používání objektivů, co se týče ohnisek, v mém případě je přesně opačná, než pořadí v jakém jsem je kupoval. To znamená že po základním zoomu 24-85 je pořadí důležitosti následující: 17mm; 50mm; 75-300mm; telekonvertor 1,5 x. Ten konvertor byl vůbec trochu úlet. Využití má tak na reportáž ve spojení se základním zoomem a nebo s pevnou 50mm jako portrétní objektiv. Jeho používání je ovšem nepohodlný a kvalita taky trochu trpí. Ale je to levný – nekupte to?! 50mm objektiv se na první pohled zdá jako blbost. Vždyť ho jakoby mám v základním zoomu. Ale těch několik expozičních stupňů kolikrát znamená fotku udělat, nebo neudělat. A navíc ta úžasně malá hloubka ostrosti při odclonění objektivu, kterou majitelé kompaktů, zvláště těch digitálních, nikdy nepoznají. Ale to je záležitost spíš na procházku po okolí, nebo čundr po Brdech. Na čtyřtisícovky ho netahám. Optická kvalita monofokálního objektivu taky těžko najde konkurenci. I když nutno poznamenat, že při běžných způsobech prezentace a formátech fotografií, to kromě odcloněnýho objektivu moc poznat není.

Co se týče externího blesku, tak do interiérů moc užitečná věcička. Takže pokud budu fotit hodně společenských akcí (mejdanů), zahálet nebude. MINOLTA 3500xi má jednu moc fajn funkci: dálkové bezdrátové odpálení se zachováním TTL měření a řízení expozice. Funguje to následovně: 1/3 světla jde z vestavěného blesku a 2/3 z externího (stojícího někde na skříni). Finta je v tom, že foťák dálkově řídí dobu hoření výbojky blesku jak vestavěného, tak externího. Prostě až uzná že světla dopadlo na citlivou vrstvu filmu dost, vyšle kód a zkrátí záblesk.

Předsádková čočka na makrofotografii je na hraní si při výletech po okolí. Pokud máte slabost pro různé kytičky a broučky, je to nejlacinější způsob, jak dělat kvalitní makrofotografii. Ale pokud bude makro vaší hlavní zálibou, je lepší investovat do speciálního makro-objektivu. Jiný způsob (např. mezikroužky) nedoporučuji. Velmi praktický bývají na makro digitální kompakty – tohle je zpravidla jejich silná stránka.

Polarizační filtr pro focení krajinek je takřka nepostradatelný. Dramatický ztmavení oblohy a zvýraznění oblačnosti na snímku vytvoří daleko lepší atmosféru. Je to zdlouhavější a musíte mít tolerantní souputníky, kteří chvíli počkají, než si s tou fotkou vyhrajete. Konverzní filtr používám spíš jako ochranu objektivu, která kromě toho dává diapositivům malinko teplejší nádech. To je výhodný jak v horách na sněhu, tak při focení se spoustou zeleně.
doplněk 2008: Polarizační filtr jsem si samozřejmě pořídil i k digitální Z5.

Další důležitá drobnost je stativ ULTRAPOD. Malej ale šikovnej. Dá se přichytit suchým zipem například ke značce. Má relativně pevnou stativovou hlavu, která tlumí vibrace. Usnadní vytvoření spousty kýčovitých skupinových fotek na kterých chcete taky být.J Velký stativ HAMA nepoužívám. Kromě toho, že je nepohodlný na nošení, má ještě jednu špatnou vlastnost: Je poněkud nestabilní, což je u stativu dost vážný nedostatek. Zachvěje se snad i při kýchnutí. Taky by mě zajímalo, kdo vymyslel vodováhu pod kloubem. To musela bejt fakt hlava. HAMA ostatně vyrábí samé šmejdy. Alespoň podle mých zkušeností. Kromě toho stativu jsem kdysi koupil filtr a velkou elektrickou prohlížečku diapozitivů. A všechno bylo na dvě věci a obě byly sprostý.


Jak udělat poutavou reportáž?

Musíte se snažit ! J  V téhle kapitole vám moc neporadím, protože by to bylo na samostatný web se spoustou kapitol, článků, názorů a odkazů. Knížek na téma : "kreativní fotografie" je spousta. Osobně nemám moc rád drahé velkoformátové knížky (sice se spoustou obrázků) přeložené od zahraničních autorů tvářící se jako všeobsahující encyklopedie fotografie. Lepší výklad je podle mně ve starších českých publikacích. Kromě spousty braku určitě vyšlo v poslední době dost kvalitní literatury (viz poslední položka v seznamu), ale s focením jsem začínal někdy ve 13 letech. A to už je víc jak čtvrt století. L. Kapitoly o technice stačí jenom proběhnout a ostatní platí a platit bude pořád. Princip zobrazování, clony, času závěrky, hloubka ostrosti platí i pro digitály. Mě zaujaly tyto knížky:

  • E.Hruška: Praktická černobílá fotografie (1976) - jó to byly časy...J
  • J.Šmok: Začněte fotografovat (1983) - asi nejlepší, co bylo za komunistů
  • nakl. Slovart: Tvůrčí fotografie (1995)
  • Zdeněk Zaoral: Fotografujeme (1999)
  • Michael Busselle: Jak lépe fotografovat "fotografie krajiny" (1999) - moc dobrá knížka
  • Katrin Eismannová: Photoshop, retušování a korekce digitální fotografie (2004) - nepřehledná, zbytečná
  • časopis PHOTO life - trochu se zhoršil, ale mám všechna čísla
  • Michael Freeman: Očima fotografa; Kompozice pro lepší [digitální] fotografie (2008) - nejlepší, co jsem četl za kapitalistů

A jak se při focení nezabít?

Musíte dávat pozor!!! N. Je dobrý se naučit dívat oběma očima. Tím mám na mysli jedním do foťáku a druhým kolem sebe, třeba tam, kam možná za chvíli spadnete. Je to nezvyk. Taky nejsem chameleón, ale kameramani by bez toho snad ani nemohli existovat. A jak už jsem řekl na začátku: všechny manipulace s technikou musíte dělat automaticky podvědomě. Hlavně to platí pro vyndávání foťáku a jeho ukládání do brašny. Na to si prostě musíte nacvičit ten správný "grif". Další užitečnou "utilitkou" je přivázat si víčko objektivu slabým silonem k foťáku. Ušetříte si tím šmátrání po kapsách a máte o jednu manipulaci při focení míň. Je to sice malinko nepříjemný v silnějším větru, ale pořád je to lepší, než běhat za kutálejícím se víčkem z ledovcového svahu. Trhliny jsou svinstvo - jedno víčko už v jedný takový mám "schovaný".



Všechno je jinak: digitální Minolta Dimage Z5

doplněk 2006: Tak nám Minolta "zkrachovala" a ukončila po mnoha letech produkci fotografických přístrojů a jako jejich příznivec jsem z toho docela smutnej. Až mi stávající technika doslouží, budu asi muset přezbrojit na "perspektivnější" značku. Uvidím. Ale zatím mě zlákal výprodej jejich digitálů a jsem čerstvej vlastník stříbrné Z5. Oproti zrcadlovce je to taková hračka, která imituje fotoaparát J. I tak ale musím konstatovat, že některý vymoženosti jsou docela užitečný. Třeba mechanický stabilizátor obrazu je věc který se nemůžu vynabažit. Focení 1/10 sekundy v místnosti bez blesku z ruky je věc pro "normální" foťáky bez stativu nemyslitelná. Plnohodnotný VGA video je taky velmi příjemná hračka. Sice to žere místo na SD kartě jako otesánek, ale na společenský akce (rozuměj "chlastačky") je to vděčný dokumentární materiál K. Kdyby měl tem foťák širokoúhlé ohnisko více širokoúhlejší, tak je to docela použitelná náhrada fotoaparátu J. Po čase snažení se mi podařilo sehnat širokoúhlou předsádku 0,7x Soligor. Bohužel s nasazenou předsádkou se již nesmí zoomovat, takže její použití je tím poněkud omezeno. Ale i tak je to užitečný doplněk. Sám jsem zvědavej jak často se budu vracet k focení na filmy. Kamarádi mi předpovídají velmi rychlý útlum a postupné zanášení analogové zrcadlovky prachem L - uvidím. Pro fanoušky mých webových stránek je to ovšem dobrá zpráva, protože se dají očekávat častější a hlavně rychlejší foto-příspěvky.
doplněk 2008: Tak po dvou letech musím s žalem ve fotografickém srdci konstatovat, že na filmovou zrcadlovku se opravdu jenom práší. Fotoaparát jsem nahradil fotohračkou. Stydím se za to, ale baví mě to, tak co nadělám.



Napájecí primární články ENERGIZER Ultimate Lithium 1,5 V (LR6)

doplněk 2008: Tak jsem nedávno přemýšlel jak vyřešit energetickou krizi. Netrápil mně ovšem nedostatek ropy ani odpor k jaderné energetice, ale jak zajistit dostatek energie pro digitální fotoaparát při měsíc trvající expedici do krajů bez přístupu k elektrické síti. Klasické Ni-Mh AA akumulátory trpí velkým samovybíjením. Navíc jsou velmi choulostivé na nízké teploty. Při fotogenickém počasí by jedna sada na týden nestačila. Na internetu jsem našel akumulátory s nízkým samovybíjením. Znělo to dobře, ale jen do chvíle, než jsem si přečetl testy. Tyto AA články mají totiž z technologických důvodů nižší kapacitu. Takže po několika týdnech vyšly klasické NI-Mh s maximální kapacitou lépe. Ale moje zkušenost s nimi nebyla příliš dobrá. Asi moje GP už nejsou v nejlepší kondici, ale přeci nebudu každý rok kupovat několik nových sad akumulátorů. Moje zkušenost je taková, že na desetidenní dovolenou to ještě jde. Ale na delší jsem potřeboval něco jiného. Solární nabíječky jsou buď nevýkonné, nebo příliš rozměrné a drahé. Navíc nepohodlná manipulace někde na treku, váha navíc. Další relativně složité věc, která se může potenciálně pokazit. Tudy cesta nevede. Objevil jsem primární články (čili NEnabíjecí) se skvělými vlastnostmi: kapacita skoro 3000 mAh, napětí 1,5 V , vysoká proudová zatížitelnost, skladovatelnost minimálně 10 roků, váha o 33% menší než alkalické články, pracovní teplota -40 až +60 st C. Cena stále klesá. Nyní už na webu za 80,- za pár. Na treku okolo Annapuren v Nepálu se mi maximálně osvědčily. Tři sady stačily na čtyři týdny ve vysokohorském prostředí (max. výška 5416 m.n.m.) a cca 1700 fotek s Minoltou Z5 (se zapnutým stabilizátorem v okamžiku expozice). Přijde to sice o něco dráž, ale do hor je budu kvůli váze a spolehlivosti požívat raději, než nabíjecí. Nechci dělat hloupou reklamu, ale ten zázrak se jmenuje ENERGIZER Ultimate Lithium 1,5 V (LR6).



Panoramatická, HDR a 3D fotografie

doplněk 2009:

Tak se mi podařilo získat prográmek, který tyhle tři "vyfikundace" s mými záběry umí udělat. Hned jsem to musel vyzkoušet. Výsledek mého prvního nadšení si můžete prohlídnout tady, tady a tady. Po prvním nadšení jsem ale zjistil, že to asi příliš frekventovaná funkce v mém foto editoru (Zoner Photo Studio 11 v profi verzi) nebude. Ale běžný úpravy kontrastu, sytosti, výřezy, občas drobná retuš, nebo gama křivky atd. používám často a občas to asi i trochu přeženu. Mimochodem, v tomhle prográmku se to dělá velmi intuitivně a přehledně.

Pohyblivá Panorámata nemění vlastní obsah a budou asi nejčastější z těchto tří úprav. Panoráma se totiž v některých scénách způsobu vnímání naopak blíží víc, než fotka normálního poměru stran. Dá při pohledu na ni, lepší šanci, že divák se do obsahu obrázku vnoří a vychutná kouzlo krajiny. Využití někde jinde mě nenapadá. V krajině ani zpravidla tolik nevadí človíček, protože je povětšinou jenom nepatrným objektem. Panoráma se totiž skládá z několika fotek pořízených postupně a pohybující se věc nebo tvor (popř. netvor) by se musel pracně retušovat, nebo by složení snímků znemožnil. Stativ s otočnou hlavicí a vodováhou, nebo speciální fotoaparát zajistí podstatně lepší výsledky, ale i tak jde panoráma vytvořit s poměrně vysokou úspěšností běžným foťákem i bez stativu. Sice to není ono, ale na svých cestách počítám každý deko a na stativ jsem prostě línej. Navíc se mi podařilo objevit fintu, jak ji pohyblivě prezentovat na webu. Takže doufám, že časem bude panorámatek na www.mulisak.eu přibývat a že se budou líbit.

HDR - neboli fotografie s vysokým dynamickým rozsahem. Finta spočívá v tom, že scéna ve které je rozsah jasů tak velký, že ho fotomateriál a natož čipy digitálů nepoberou, se vyfotí víckrát (zpravidla třikrát). A fotky nafocené rozdílnými expozicemi (podexponovaná, na střed a přeexponovaná) se pak v počítači spoji v jednu jedinou. HDR bude asi na mých stránkách nejvzácnější. Je sice pravda, že když se najde správný motiv a fotograf ví, co chce, tak je to bomba, ale... Za prvé má tenhle typ fotografií asi nejmíň potenciálních scén na který se hodí. A za druhý je k ní potřeba stativ a nepohyblivá scéna. Z toho vyplývá, že HDR lze použít pouze na statické scénky a s dobrým stativem. Navíc je potřeba pečlivého a trpělivého fotografa, což se na cestách s bandou kamarádů těžko splňuje. A požadavek na statičnost se taky těžko ovlivňuje, protože jak pravil poručík Hamáček v Tankovém praporu: "lidí je na světě jako sraček". Pořád se Vám pletou do záběru. Další nebezpečí je v tom, že tento efekt se velmi snadno přežene a to co vznikne už není fotka, ale nepřirozený fantaskní obrázek. A najít tu skulinku, kdy se to bude líbit, je těžší, než se při prvním nadšení zdálo.

3D - neboli třírozměrná fotografie, je taky vlastně přirozenější, než běžná fotka, ale... Za prvé: buď potřebujete spešl foťák, nebo se musíte omezit na statické fotky. Bez speciálního fotoaparátu je výhodný stativ se sáňkama. Sice to jde i z ruky, ale výsledek je trochu nejistý, protože nedodržíte stejné naklonění přístroje v obou záběrech a vzdálenost mezi nimi. 3D (taky: stereofotografie) uděláte tak, že vyfotíte dvě skoro stejný fotky. Rozdíl bude pouze v tom, že budou vyfoceny z míst vzdálených od sebe na vzdálenost lidských očí (u makrofotografie méně, u krajinek může být trochu víc). A tyhle dvě skoro stejný fotky dáte do počítače, trochu si s ním pokecáte co a jak má udělat a je to. Druhý a asi horší problémek je v lidském faktoru. Musíte diváka přesvědčit, aby si pořídil speciální dvoubarevné brýle. Bez brýlí uvidíte naprosto ošklivý dvoubarevný fuj. A ani s brýlemi to není co se týče věrnosti barev ono. Existují sice technologie, který barevnou nedokonalost řeší. Taky máte brýle, ale napojený na počítač, který Vám pouští do každého oka na střídačku, jen tu jednu fotku ze dvou tak rychle, že to blikání nepostřehnete, zato vidíte třírozměrně. Ale cena je pouze pro velké nadšence. Dokonce jsem četl, že už je vyřešeno i to, že divák nemusí mít ani brýle, ale zatím takový monitor asi nebude v komerčním prodeji. A jestli jo, tak já na něj mít určitě nebudu.
doplněk 2011: Tak už v nabídce jsou a možná bych na něj i měl. Ale čas pro jeho pořízení zatím nenastal. Mám jiné priority.
Moje 3D fotky jsou dělány pro tu nejlevnější metodu pomocí dvoubarevných brýlí - anaglyf. 3D brýle Rad-Cyan si koupíte třeba tady: www.tridakt.cz. Stereo fotky jsou moc hezká hračka, ale obávám se, že jí ještě dlouho zůstanou. A taky nepředpokládám, že každý má, nebo si poběží sehnat brýle a pak koukat na nějaký infantilní rádoby umění. Na druhou stranu: "Kdo si hraje nezlobí".




nahoru na začátek