Altaj údolím řek Akkem a Kučerla 200621.7. Už se nemůžu dočkat odjezdu. Ve třináct hodin přichází Standa k zastávce a pak čekáme na zpožděný autobus do Prahy. Tam jsem se po mnoha letech (asi dvaceti) svezl metrem a na konečný si dal poslední český pivo. Odjeli jsme na letiště a ve 20:30 se odlepili od země. 22.7. V jednu hodinu Moskevského času (dvě časová pásma) jsme přistáli. Tam na nás čekal Saša a dal nám potřebný instrukce co se zítřkem. Přespíme na Šeremetěvu 2 a nad ránem v šest hodin se přesuneme na 1. Tam necháme velký batohy a podíváme se do města. Jeden z prvních zážitků bylo, že se nás pokusili okrást ve směnárně na Riečnom vakzále. Místo 5200,- (které přede mnou odpočítala mi dala do šuplíku 4200,- rublů. Samozřejmě jsem si toho hned nevšiml a podobně okradla ještě dva kamarády. Naštěstí nás Saša zachránil a peníze nám směnárnice v podstatě bez váhání doplatila. Vydali jsme se na Rudé náměstí a k chrámu Vasila Blaženého. Navštívili jsme GUM (glavnyj univerzálnyj magazin) – obchod pro Rusy co nevědí co s penězma. U památníku kosmonautiky ochutnávka piva, a v VDNCH (vystávka dostiženij naródnovo chozjájstva) jsme si dali šašlik. Ten šašlik se zeleninou stál bezmála 1000 rublíků!! J Pokažený dojem trochu zachránila návštěva ruského kola - otevřená kabina poskytla úžasný výhledy (za 185 rub). Potom přesun na Šeremetěvo 1 a před půlnocí odlet směr Barnaul. 23.7. Po letu přes tři časová pásna jsme nad ránem přistáli v Barnaulu, autobusem zadarmo do města, kde jsem si na autobusáku dal obrovskou porci kuřete za 102,- i s Baltikou (pro neznalé - je to docela dobré pivo). V 10:20 vyjíždíme místenkovým autobusem do města Gornoaltajsk, hlavního města Altajské Rep. Tam přijímáme nabídku na ubytování v roubených domečcích u řeky Katuň (za 250,- na osobu). Na zítřek máme slíbeno sehnání benzínu, výměny peněz, plynové bomby, odvoz do Tjunguru a hlavně zajištění OVIR (registrace potřebná pro legitimní pobyt v Rusku bez které by vás nepustili bez pokuty domů). 24.7. Před sedmou budíček a Standa s Honzíkem jdou vyřídit OVIR a ostatní věci. Moc úspěšní zrovna nebyli. Před dvanáctou vyrážíme. Cesta byla příjemná a silnice vcelku (na zdejší poměry) dobrá. Okolo sedmé večerní jsme zakempovali u městečka Usť Koksa (ráno nám tady mají potvrdit OVIR). K večeři mám uzené maso s uzeným sýrem místní provenience. 25.7. O půl deváté jsme se nalodili na auto a vyrazili. Asi v jedenáct jsme ve vytouženém startu naší výpravy, vesnici Tjungur. Koupil jsem si vodu a dvě piva na rozloučenou s civilizací a zatím čekáme až začne pršet a Standa vyřídí OVIR. Čekání je příjemný, protože ty piva byly 15 %. Asi tak ve tři odpoledne jsme vyrazili z Tjunguru směr Kučerla (bez pasů, protože je potřebují k vyřízení OVIR – nechali nám potvrzení) a potom přes most po druhém břehu. Asi po7-8 km hbitě míjíme občerstvení s pivem a šašliky. Za další asi 2 km se začalo kazit počasí. Bylo šest hodin, tak jsme u potůčku postavili stany. Repelent Autan zatím, zdá se, funguje. Večer se udělalo zase hezky, ale co mně děsí, že mě blbne koleno hned první den. 26.7. Nastavili jsme si budík na dvě hodiny pražského času, takže 7:05 jsme vykoukli ze stanu. Počasí vypadalo dobře, tak jsme si udělali puding s rozinkami a v devět vyrazili. Zákoutí okolo říčky Kučerly byla úchvatná a všichni fotili jak prdlí. Na rovnoběžce 49 st. 59,9 min jsme našli ve tři odpoledne perfektní nocležiště, ale ještě jsme chtěli něco urazit. Zakempovali jsme po páté hodině na 49 st. 58,1 min. 27.7. Budíček byl v osm a hrubě po desáté jsme vyrazili. Šli jsme okolo odbočky do sedla, které je v Rusku nejvyšší schůdné pro koně (3060 m). Cestou jsme předcházeli rodinku s pětiletou holčičkou. Asi pětkrát, protože o přestávce zase předešli oni nás. Tak 1,5 km před Kučerlinským jezerem jsme blbě odbočili a šli podél vody (koně to chodí vrchem, volové přes klády a kořeny spodem). Někdy před čtvrtou hodinou jsme byli u spodního jezírka a o dvacet minut později u velkého. Dlouho jsme se radili co dál, až jsme museli zůstat u severního konce Kučerlinského jezera. Později se ukázalo, že to nebyla špatná volba. Za lávkou je hospoda, ale nemají ani pivo ani chleba a ceny skoro jako v Moskvě. Sympatická ruská dvojice nám poradila kam na zítřejší výlet (k Zelenému jezeru) a že do sedla k Akkemskému jezeru máme jít po vrstevnici přímo od našeho tábořiště. 28.7. Vstali jsme v osm a vyrazili po desáté podél jezera až k přítoku. Na jeho konci se nachází Zelené jezero. Přítok jsme přebrodili (přelezli po kládách) a šli (podle rady ruských manželů) po levém břehu. Ale asi paní myslela levý ve smyslu našeho pochodu, protože po levém břehu ve smyslu toku vody tam cesta nebyla. Po průchodu naší 12-členné skupiny už ano. Prodírali jsme se lesem, mlázím a za hranicí lesa nepříjemným kamenným polem. Tak o půl třetí jme byli u jezera. Za tu námahu ty pohledy určitě stály. Zpět jsme šli poněkud přímější cestou po pravém břehu (jak ve smyslu toku, tak pochodu) a šikmo k našim stanům. Cesta byla podstatně schůdnější a zvlášť spodní část prošlapaná. Dorazili jsme po sedmé hodině. Ruští manželé nás pohostili dopingem z místních přírodních zdrojů (planá cibule, čaj z kanadských borůvek). Večer byla porada zda zůstat ještě jeden den a zregenerovat, nebo se přesunout k sedlu do druhého údolí. Rozhodne počasí. Kučerlinské jezero nám poskytlo osvěžující noční koupel. 29.7. Budíček sice byl naplánován na osmou hodinu, ale pršelo asi do devíti, což rozhodlo o tom, že dnes bude sanitární den. Nedělal jsem vůbec nic, akorát jsem si vypral ponožky a ostříhal nehty. Taky jsme potkali dva Čechy (jeden z Třebíče) s cepínama co se chystají na Beluchu. 30.7. Vstáváme jako obvykle v osm a o půl jedenácté vycházíme po koňských stezkách směr pereval (sedlo). Hned na začátku jsme trochu tápali s cestou ale našli jsme se. Plus, mínus 100 metrů jsme šli vlastně po vrstevnici. Dosáhli jsme výšky 2258 metrů s úžasnými výhledy a zakempovali u potoka ve 1168 metrech. Večer proběhla velká diskuze na téma víno. 31.7. Tentokrát jsme vyrazili již před desátou hodinou ranní. Cesta byla do kopce, pořád do kopce a chvílemi stoupala velmi prudce (což se u průsmyku dalo čekat, že?). Asi o půl jedné jsme byli v sedle Karatjurek (3060 m.n.m. obtížnost:1A ruské stupnice). V silném větru jsme čekali, než se všichni sejdeme, snědli pár tyčinek a udělali pár fotek. Cesta z kopce byla pro má kolena docela záhul. No, nechtěl bych se v příštím životě narodit jako kůň na Altaji. Alespoň jsme měli od nich prošláplou cestu. Něco po čtvrté odpolední jsme dorazili k Akkemskému jezeru. Akkemské jezero je menší a hlavně je tady větší kosa, než u Kučerly. V pekárně jsme si objednali lepjošky (taková placka ze světlého těsta), kterými jsme nejen zahnali hlad, ale docela si i pochutnali. V kempu jsme nenašli dostatek místa pro celou naši bandu, tak spíme asi 200 metrů pod jezerem a máme tam i pramínek vody. Jak jsme později zjistili, u horního konce jezera bylo taky spoustu místa pro celý zájezd. Tak daleko už s báglem nikdo nedoje a zakempuje dřív na horším místě. Deset minut po proudu od spodní části jezera je prý hospoda (podle našich průzkumníků ovšem bez piva a bez chleba). 1.8. Před osmou jsme se vzbudili a poměrně dlouho přemítali co s dnešním dnem, protože celou noc chcalo jako o život. Výprava do Údolí sedmi jezer byla velmi fotogenická a pro mě a Standu se protáhla do pozdních hodin. Potkali jsme rodinku Rusů a nechali se ukecat k pokoření bezvýznamného průsmyku (aby bylo lépe vidět na Beluchu). Já individualista jsem se trhl a šel podle vlastního rozumu a zkušeností. Rus, jak se později ukázalo vybral špatnou cestu a ještě utekl svým ženským. Standa se stal zachráncem a pomohl těm nešťastnicím dolů. Já jsem bez problémů po suťovisku dosáhl sedla (pravděpodobně Riga turist, obtížnost 1B) a následně bezvýznamného vrcholu 3292 m, což je Altajský výškový rekord výpravy. Cestou zpět jsem se setkal s nešťastnýma Ruskama zachráněnýma Standou. Ještě jsme dlouho čekali na ty jejich chlapy, ale nějak jsme se minuli a setkali se až při sestupu. Jako bonus jsme ještě viděli osmé jezero ve tvaru trojúhelníku. Zkratka k Akkemskému jezeru se Rusovi opět trochu vymkla a k jezeru jsme se prodrali za soumraku a ke stanům asi o půl desáté. Byl jsem pěkně stahanej, ale ty jezera i výhledy z pik Altaje (tak jsem si ten vrcholek pojmenoval) se vydařily. 2.8. Budíček sice byl v sedm ale nic se nedělo. Newman si pořád stěžuje na akutní bolest zubu, tak si s pomoci Standy sehnal koně a společně s Vítěm se vydali na cestu dolů, kde seženou v Gornoaltajsku zubaře. Odjeli asi o půl desáté (kupodivu zpět přes sedlo). Do poledne byl vyhlášen klid na lůžku, tak regeneruji. Výprava na ledovec se odložila a místo ní se po obědě vyrazí na místo kde údajně proudí vesmírná energie. K barevným skalám údolím řeky Jarly. Dobrodružství začalo na loďce fungující coby přívoz. Mladej se k tomu veslování nějak neuměl postavit a musel skočit do vody aby polovinu mých kamarádů neodnesl proud do peřejí. Potom jme se dali pravým údolím (ve směru chůze) a našli to posvátný místo. Velkej pětimetrovej oblázek koukající ze země. V okolí spoustu stavbiček z kamenů včetně ohrazení a vlajky s neidentifikovatelným symbolem. V okolí nádherný různobarevný skály, v trávě několik potůčků (taky různobarevných). Opravdu kouzelné místo! Potom jsme přešli na hřeben, šli po něm až k výhledu na červenou část skály a potom sestoupili do druhého údolí. Druhým údolím, řečištěm, pravděpodobně průchozím pouze za sucha, jsme se vraceli. Naprosto fascinující kulisa skal, suťovisek, barevných kamenů a potoka. Převozník cestou zpět měl opět problémy, ale o poznání se zlepšil. Ještě jsme byli jednou instruktorkou pozvaní na Broňu (takovej dominantní kopec nad jezerem), ale museli jsme kvůli pudu sebezáchovy odmítnout. Ta milá paní byla tak ukecaná, že si s náma popovídala aniž bychom cokoliv řekli. Stačilo se inteligentně tvářit a ona vyprávěla a vyprávěla. Bohužel jí nebylo moc rozumět, tak nevím o čem. Taky jsme u jezera u jedný tůňky viděli mrtvého koně. Kdo ví co se mu přihodilo. 3.8. Před desátou jsme vyrazili na ledovec. Belucha se vynořovala z ranního oparu a vyloženě vyzývala k focení. Koně u jezera už porcovali. Počasí vypadalo velmi slibně. Mostek přes řeku přitékající do jezera byl (slušně řečeno) nedefinovatelné konstrukce s upozorněním, že se má chodit po jednom. Ledovec se blížil velmi pomalu, cesta byla zpestřena přeskakováním říčky po šutrech. Potkali jsme jednu divoženku - učitelku Dašku, která se vydala ve cvičkách a tričku na ledovec. Vedle nás, co jsme byli v goráčích a těžkých trekových botách, působila poněkud zneklidňujícím dojmem. Bohužel se potom začalo kazit počasí. Byli jsme už kousek od stěn ledovce pod Beluchou, ale raději jsme to otočili. Chudák Daška se s tím nemohla smířit a pořád něco švitořila, že ať počkáme na lepší počasí. Vraceli jsme se v docela silném dešti. Brod řeky od Jezera duchů jsem kvůli vyšší hladině zbaběle přebrodil se sundáním bot v klidnější části. U jezera jsme si všimli, že kůň už je asi zpracovanej, protože tam zkrátka nebyl. U stanů jsem byl před šestou a prošel jsem rovnou do deset minut vzdáleného turistického střediska s občerstvením. Byla vodka, kvas, sušky, čaj, zeleninový salát a polívka (v opačném pořadí). Před půlnocí zalézáme do pelíšků. 4.8. Včerejší kvas neublížil. Dopoledne vyhlášen sanitární den, tak jsem si umyl kalhoty zasraný od včerejšího bláta, Po obědě vyrážíme s předstihem dolů po řece. Na říčce Tekelju, přitékající zprava do Akkemu jsou velký vodopády, tak k nim doufám odbočíme. Neodbočili, nešlo přejít. Lávka – kmen přes řeku - byl pro opravdu odvážné. Místa na stany tady taky moc nebylo, tak jsem si alespoň vylezl na strom a ty vodopády teleobjektivem vyfotil. Ještě jsme pokračovali asi hodinu, minuli přítok s pitnou vodou a po deseti minutách zakempovali (pro vodu jsme se pak museli vracet). Večer jsme udělali ohýnek a vyzkoušeli Luborův žvýkací tabák. Přivodil jsem si pěkného motáka, ale já i můj žaludek to kupodivu přežil. V noci zase pěkně sprchlo. 5.8. Pokračujem v sestupu k vytouženému magazinu v Tjunguru. Pohráváme si s myšlenkou, že by jsme šli dál po řece Akkem až k řece Katuň.a až potom do Tjunguru, ale bylo nám řečeno, že by jsme tam nepřebrodili, tak jsme zůstali u původního plánu – přejít sedlo k vesnici Kučerla. Chvíli jsme tak seděli a koukám kolem sebe a říkám si :“co je mi na těch kopřivách podezřelýho“.Tak jsem si jednu utrhl a ona to nebyla kopřiva ale konopí neboli mariánka. Normálně tady planě roste marihuana. Rozhodnutí dojít k odbočce k sedlu se stalo osudné, protože tam byla cedule že 50 m. je občerstvení. Ve skutečnosti to bylo tak 250 metrů za řekou, ale trpělivost se vyplatila. Prostě na louce u přítoku řeky, uprostřed Sibiře, šest hodin pochodu od nejbližší vesnice – hospoda. Taková roztomilá bouda to byla. Předsevzetí, že se tentokrát nepřežeru, jsem zase nedodržel: 2 lepjošky, 3 pirožky, blinčiky (lívanečky) se zavařeninou, masová polívka, zeleninový salát, čokoládu a asi 5 piv. Oslava na rozloučenou s řekou Akkem se vydařila. 6.8. Ráno jsem zjistil, že mi rychle dochází toaletní papír. Na devátou jsme měli objednanou snídani. Vyzkoušel jsem novinku: syrniky (taková placka se sýrem). Trochu mě bolelo po včerejšku bříško, tak jsem si vzal uhlí a Reny pastylky. Naštěstí to pomohlo. Před sedlem jsme se rozdělili, že každej dojde do vesnice svým tempem a potkáme se v turbáze v Tjunguru. Tam jsem dorazil před čtvrtou odpolední po pěti hodinách pochodu. V turbáze si dali všichni pivo a Standa šel vyřídit vytoužené OVIRy. Potom jsme se šli zeptat kolik stojí šašliky, které se začali připravovat kousek vedle. Byla to soukromá párty a byli jsme na ni pozváni. Dostali jsme poctivý šašlik, zeleninu, vodku a prohlubovali jsme tím družbu mezi národy. Dostali jsme tip na příští výpravu: Tělecký jezera (prej takovej malej Bajkal). Potom jsem si ještě v obchodě dokoupil salám a sýr a pivo abychom si mohli večer udělat romantický ohýnek. 7.8. Sanitární den. Jirkovi včerejší párty moc nesedla, takže celou noc u mýho stanu „štěkali jeleni“. Po obědě koupačka v řece Katuň, spojená s velkým prádlem. Večer zase u ohýnku. 8.8. Po šesté hodině budíček a na osmou máme domluven odvoz, ale někde v domluvě došlo k chybě. Po deváté vyjíždíme s někým jiným a před pátou hodinou jsme v Gornoaltajsku (asi 550 km). Jel s náma jako prase. Šotolina nebo hlína - 130 km/h tam měl skoro pořád. Stala se nám cestou taková veselá příhoda, kdy se na čerpací stanici uvolnila hadice s pistolí a vyteklo cca 10 litrů benzínu. Následná hádka mezi řidičem a pumpařkou o to kdo to zaplatí byla dobrá škola hovorové ruštiny. Konečně se potkáváme s Newmanem. U zubaře prý byla ordinace lépe vybavená než u nás. A za ošetření s perfektním servisem 300,- nestojí za řeč. Cesta na koni se jim prý taky líbila, akorát pak dva dny nemohli sedět, jak měli rozbitý zadky. Ubytování za 260,- Sprcha se platí zvlášť, WC společný na chodbě a jaksi nepovedené vstupní schodiště do hotelu s půlmetrovým úvodním schodem. Prostě Rusko. Večer jsem si dal langman (taková zajímavá polívka se vším možným) a obrovské kuřecí stehno. 9.8. Ale nějak mi nesedlo a celej den jsem měl žaludek jako na vodě. Šli jsme do banky vyměnit peníze, ale radši jsem se vrátil na hotel, abych jim tu banku nepoblil. Na tři hodiny po poledni jsme měli domluven odvoz do 300 km vzdáleného Barnaulu. Vyjeli jsme až před šestou. Asi v deset jsme byli na místě u nádherného hotelu, ubytovny se sprchou a záchodem s prkýnkem za 260 rublů - prostě přepych. 10.8. Vyrazili jsme po jedenácté hodině k Riečnomu vakzalu a potom na rynek. Koupil jsem si domů vodku „Ruský standard“ jedna z nejlepších. Prošli jsme kousek Leninova prospektu a zastavili v jedný hospodě, kde jsme navázali družbu s místními občany. J Večer jsme dali pár stakančiků na zdraví. 11.8. Na pět hodin máme domluvenou maršrutku na letiště. Asi už opravdu budeme muset domů. Po třech hodinách spánku jsem byl trochu malátnej. Meršrutkář přijel i s přívěsem, protože tím naším letadlem měli přijet nějací rafťáci. Problém nastal při vstupu do letištní haly, kdy Lubora odlapil jeden ko…ot v uniformě a tvrdil, že v OVIRu mu chybí jeden den. Tjungur - mezera – Gornoaltajsk a prostě si řekl o litr (samozřejmě bez stvrzenky). Podobný osud stihl i Honzíka. Těžko soudit, jak moc měl pravdu. Nejspíš jen využil naší neznalost a časové tísně před odletem. Pokutu jsme kolegiálně rozpočítali na celou partu. Saša nás už čekal v Moskvě na letišti. Zajistil nám nocleh v Univerzitnoj gastinici (Mičurinskoj prospekt) za 750,- na osobu (asi nejlevnější co šlo v Moskvě sehnat). Sociální zařízení na každém pokoji, teplá voda a prostě útulno. V přízemí restaurace s rozumnejma cenama v který jsem si dal šašlik a zeleninový salátek. Večer jsme se Sašem šli na procházku okolo Lomonosovy univerzity a utratit poslední peníze v nejdražším městě světa. Večer jsme udělali na hotelovém pokoji poslední mejdlo na rozloučenou s Ruskem a kamarádem Sašem. 12.8. Vstávali jsme v devět hodin a vyšli do obchodu, kde se dalo platit kartou. Koupil jsem domů suvenýr - Baltiku 9 - poctivý pivo s 8 % alkoholu. Na hotelu jsem zbaštil skvělé nakládané rybičky s lepjoškou, vrátil klíče od pokoje a vyrazili jsme do ulic. Podívali jsme se na Rudé náměstí z opačné strany a hrob neznámého vojína jsme stihli akorát při střídání stráží. Potkali jsme několik svateb v dlouhatánských limuzínách a odjeli na letiště. Tam jsme utratili poslední drobný a bez byrokratických problémů nastoupili do letadla. Rusové to ale zase trochu popletli a posadili nás do 1. třídy. Předkrm losos s krevetami a druhý jídlo smažené vykostěné kuřecí stehýnko s nudlemi v sýrové omáčce. Vše na porcelánu a s nerezovými příbory. K tomu červené víno ve skle. Asi se stanu byznysmenem. Synovec nás už čekal na letišti v Praze a před půlnocí jsem byl doma. Rybičky i já jsme dovolenou přežili bez úhony. |