zpět na hlavní stránku


Zakarpatská Ukrajina, Hoverla 2010



8.5.    V sobotu ráno spěchám na rychlík do Brna. Tam mne nakládá John s Andreou do auta a jedem na Slovensko, potom přes Budapešť a na východ k Ukrajinským hranicím. Přechod Luščanka zdoláváme mezi šestnáctou a sedmnáctou hodinou. Obvyklé vypisování "bumážek", neboli imigračních karet. Ale procházíme vcelku v pohodě. Do vesnice Bohdan přijíždíme po lehkém bloudění až za tmy a po desáté uléháme ke spánku pár set metrů za vesnicí.

9.5.    Probouzíme se slunečného rána. Vaříme čajíček a zkouším svůj nový prak. To kdyby byl na pastvinách problém s pasteveckými psy. U kostela v Bohdanu necháváme auto a vyrážíme do kopců. John mě ukecává, že nepůjdem podél vody (podle značení v mapě), ale rovnou na hřeben. Po desáté tedy vyrážíme. Cestou se potkáváme s domorodci, kteří nám radí s cestou. Jeden, co si vedl koně, nás doprovází a dokonce si s náma i zachází, aby nám mohl ukázat cestu. Fotíme se na našem prvním karpatském vrcholku - Sehlin (1435 m.). Mraky se okolo nás kupí, a evidentně z nich prší, ale nám se to zatím (13:30) vyhýbá. 14:40 - Chčije a chčije a nevypadá, že by mělo vbrzku přestat. Pro jistotu dávám pláštěnku na batoh, aby zbytečně netěžkl. Membránový oblečení sice mám, ale jestli vydrží dvě hodiny v lijáku, to jsem zvědavej. Po čtvrté jsme konečně na place, kde se dá postavit stan. Dokonce nacházím potůček s pitnou vodou. Před šestou vylézá sluníčko a my se dosušujem a vaříme večeři a čaj. Uleháme a vchod do stanu nazýváme televizí (s live kamerou západu slunce v Karpatech). Ve chvíli, kdy ztmavne obrazovka, "vypneme televizi", a jdeme spát.

10.5.    V sedm vstáváme do mlhavého rána. Ve čtvrt na jedenáct jsme pod kopcem Šešul (1727 m.). Těsně nad hlavami se nám prohání mraky, tak ho radši obejdem. Fotím zbytky kvetoucích krokusů a netuším, že si jich ještě užijem plné louky. Ochlazuje se a přemýšlím, jestli si neoblíct rukavice. Pak se na chvíli dělá pěkně a za deset dvě jsme na Petrosu (2020 m.). Tam se stáčíme po hřebeni doprava na Hoverlu. Ve čtvrt na pět nacházíme hezké místečko s ohništěm a přístřeškem. Vaříme guláš, potom opékáme špekáčky na ohni a pak ještě čaj na dobrou noc. Přemýšlím, že bych spal v přístřešku a do stanu bych vlez, až kdyby byla nějaká sibérie. Po ulehnutí ještě použiju prázdný pytlík od guláše a ucpávám s ním díru mezi prkny ve stěně. Noc je příjemná a mohu se bez výčitek svědomí vyprdět.

11.5.    Vstáváme ve čvrt na sedm. Vrcholky hor jsou sice v mracích, ale naděje na pohodový výstup na nejvyšší horu Ukrajiny jsou nemalé. V půl deváté vycházíme a v jedenáct vrcholíme v 2061 metrech. Hoverla byla dobyta. Je tady několik skupinek lidí, ale pěkný výhledy. Sice trochu zamlžený, ale přes svoji nestabilitu nám počasí vcelku přeje. Po focení a pokochání pokračujem dál vstříc dalším dobrodružstvím. Ve tři hodiny scházíme k jezeru Něsamovie v 1750 metrech. Vzhledem k počasí a faktu, že lepší místo příštích pár hodin pochodu nejspíš nebude, rozhodujem pro dnešek zakempovat. Sice trochu profukuje, ale je tady voda z které vaříme polívku. Pak udělám pár fotek jezera s fotogenickým kopcem Turkul (1933 m.). Hezkej kopec, ale jakmile se za něj schová sluníčko, je pěkná kosa a musí se zalézt do stanu.

12.5.    Ráno je neurčité počasí a hlavně dost silně fouká. Ale největší kopce jsou bez mraků, tak se půjde dobře. Posnídáme trochu uzeného masa s lipovým čajem, na cestu dáme hlt slivovice a vyrážíme. Před druhou odpolední dobýváme Pop Ivan (2028 m.). Ve čtyři scházíme z holin do pásma lesa a hned záhy nacházíme pěkný místo s ohništěm a krokusovou loukou. Rozhodnutí je na místě. Zakempujem. Večer děláme ohýnek a dlouho posedáváme a pokecáváme a pozorujem hvězdy. V jedenáct hvězdy mizí za mraky a my ve stanu.

13.5.    Vaříme ranní čajíček a pak pokračujem dál po bývalé hranici Československa s Polskem. Počasí přestává, zdá se, blbnout... ...no uvidíme. Po obědě se dostáváme k rumunské hranici. Pohraničníci chcou vidět pasy, ale jen od mužské části výpravy. Zvláštní. Ještě pár hodin pokračujem a když nás to přestává bavit, tak si stavíme stan. Vařič jede na plný pecky. Když vtom se dává do deště. Pak je hezky a pak zase prší.

14.5.    Prší, prší, jen se leje. Občas mezi dešti jenom mrholí, tak těchto chvil využíváme k vaření ovesné kaše. V další přestávce balíme a vycházíme do nejistého počasí. Jdeme teď severní stranou hřebene a tudíž často sněhem. Je mlha a vítr a někdy prší a někdy mrholí. Ale zdá se, že se počasí nenápadně zlepšuje. Před druhou odpolední odbočujem na Mezipotoky a na Bohdan. Cestou k civilizaci nás rozptyluje několik romantických dešťových přeháněk. Do vesnice přicházíme v šest. Jdeme okolo "magazinu" s restaurací. A tomu nedokážeme odolat. Objednáváme kořalku na přípitek závěru putování a taky pivo. Když objednáme další, přichází nějací oficíři a že odkud a kam jdeme a že jestli máme propustku. Mladej aktivní pohraničník vybral pasy a se slovy: "pojďte se mnou ven" odešel. My jsme zůstali se starším oficírem v hospodě a ukazovali mu na mapě, kde jme byli. Asi podobnou mapu (vytisknutou z internetu) viděl poprvé, a nebo jsme na něj působili dojmem, že ani nevíme, kde jsme byli. Takže se k nám chová shovívavě. Pak se rozmrzele vrátil ten mladej aktivní kolega s našima pasama. Ale před místníma, kteří se nás zastávali, si nedovolil nás šikanovat. A tak naše porušeni ukrajinského zákona skončilo jenom domluvou. Za soumraku jdem spát na první rovný plácek nad vesnicí.

15.5.    Budíček je v šest ráno. Paní domácí nás vyhazuje ječivou fistulí. Asi má strach z pohraničníků a haleká něco o penězích a poválené trávě, tak jí dáváme 50 hřiven, aby nás snad ještě neudala. Po tomto vyrovnání se pronikavost jejího hlasu slyšitelně mírní a my se vracíme k autu. U auta potkáváme dalšího uniformovaného a zase chce propustku. Telefonem si ověřuje naše večerní setkání s kolegy a pak zasalutuje a popřeje nám šťastnou cestu. Konečně se u auta převlékáme, jedem do Rachivu kde si dáváme bořč. Na tržnici kupujem několik druhů sýra a ovocné víno. Pak se ještě cestou stavujem v Solotvinu u solných dolů, ale je ještě před sezónou a zavřeno. Tak z koupání nic nebude. Stejně není moc teplo. Kousek za městem nás už podruhé staví hlídka silniční policie. A strážník "naměřil" Johnovi alkohol. Což je samozřejmě nesmysl. A že pokuta je 3000 a že na to vyřizování mají tři dny a že jak to tedy vyřešíme. Tak jsme poskládali 200 Hřiven a s přáním šťastné cesty jsme mohli odjet. Holt jsme na divokém východě. Cestou se stavujem ještě na šašlik v motorestu. Mysleli jsme, že se naposled rozšoupnem, ale ta pokuta nám trochu nabourala rozpočet. Ve tři odpoledne jsme ve Vyloku na hranici do Maďarska. Snad tudy bude lepší silnice než cestou k Urajině. Celní kontrola byla málem velmi důkladná. Ale naštěstí jak jsme zabalili vlhké věci do batohů, tak to trochu zasmrádlo a celník lačný na průzkum našich batohů, se nad něj naklonil a ucouvl a radši toho nechal. V jedenáct večer jsme v Brně Šlapanicích a dáváme si Starobrno. A to je vlastně taková malá tečka za tím naším výletem.


nahoru na začátek