Turecko, Cappadocia a Kurdistán, okolí jezera Van - 2011 Tady se můžete podívat na fotky 17.5.    Pár minut před sedmou vycházím z mého bytečku ke kruhovému objezdu. Asi pět minut chůze a nastupuju se Standou k Romanovi a Frantovi do auta. Ještě musíme cestou nabrat Luboše v Pulkově a pak do Vídně. Odbavení a let je bez problémů a po dva a půl hodině přistáváme v Ankaře. Vyměníme trochu peněz, neb očekáváme mimo letiště lepší kurs. Autobusem za 10 tureckých lir (TL) na osobu přejedeme na hlavní autobusák Ašti. Téměř vzápětí v 19:30 nastupujeme na dálkový autobus do Aksaray (20 TL na osobu). 18.5.    V půl jedné v noci jsme ve městě Aksaray. Trochu se ochladilo, ale je jasno. Jdeme hledat nocleh. Všude štěkají psi, ale nakonec místo nacházíme. Svítí úplněk, Standa lepí píchlou karimatku a nad ránem se dělá pěkná kosa. Někdy před čvrtou ranní se z mešity ozývají hlasité, mečivé a za ucho rvoucí modlitby. Napadá mne důvod proč jsou někteří muslimové takoví fundamentální. Když Vás někdo bude budit takhle brzo ráno takovým způsobem, tak budete taky nasr... Před sedmou je budíček a vracíme se na autobusák na snídani a zjistit spoj do Selime. 10:40 máme odjezd. V 14:45 jsme na místě a objednáváme první turecké pivo. S průvodcem Slávkem, místním hostinským, vyběhneme na malý výlet do skalních měst za řekou Ihlara. Bohužel v nejlepším začíná pršet. Vracíme se zmoklí do hospody, kde se s naším průvodcem opíjíme. Teda hlavně on, protože nám výrazně redukuje zásoby lihovin. Slibuje (v opilosti zadarmo) odvoz na druhou stranu údolí, aby jsme se mu večer vrátili. Dostáváme nabídku spát za 5 TL v hospodě, protože počasí se moc nezlepšuje. Večer ještě podnikáme se Slávkem malý výlet do konkurenční hospody, kde se nesmí pít a s cigaretou taky Slávka vyhodí před hospodu. 19.5.    Ráno máme bohatou snídani. Sýr, salám, meloun, domácí marmeládu a spoustu dalších dobrot. Po snídani máme domluven odvoz na druhý konec údolí Ihlara. U nástupu je lidí jako sraček. Hned po sestupu do údolí se nechtěně rozdělíme. Luboš se ztratí a jde sám rovnou po proudu. Já se Standou jdeme po pravém břehu (ve směru pochodu) proti proudu. A jak na konci údolí vidíme, Franta s Romanem měli podobný nápad, ale šli po opačném břehu. Otočíme se a jdeme zpět stejnou cestou. Cestou vidíme spoustu jeskyní a starých křesťanských svatostánků z dob, než tuto oblast ovládli muslimové. Před pátou jsme v Selime, kde v rámci vstupenek navštěvujeme další skalní město. Večer jsme zpět u Slávka. Dáváme vyrovnávací pivo. K večeři mořskou rybu za 15 TL a další dvě piva, protože docházíme k závěru, že to vyjde levněji než deci čaje za tureckou liru od obchodníka Slávka. Důsledně před ním tentokrát zapíráme zbylé zásoby destilátů. Večer se rozprší. 20.5.    Je hezké slunečné ráno. Následuje přesun do Aksaray a potom do města Nevšehir za 10 TL. Potom musíme ještě do Goreme, kde jsme po poledni. Ubytováváme se v kempu za městem za 10 lir na osobu. Bohužel je ještě trochu rozestavěnej. Jdeme se podívat na hlavní třídu a než se stačíme vzpamatovat, začíná pršet. A tak, nedá se nic dělat, musíme na pivo. Doufejme, že brzy přestane, nebo se nám to začne prodražovat. Pršet přestává, tak jdeme na procházku. Zase se zatahuje a musím tudíž na večeři už v pět. Nicméně kuchyně je vynikající. 21.5.    Brzy ráno nás budí rachot kompresorů a hořáků horkovzdušných balónů. A za krátkou chvíli je plná obloha těchto vzdušných monster. Po snídani vycházíme na výlet na hrad Uchisar. Při nástupu trochu bloudíme, až se trochu krkolomně dostáváme na kamennou cestu a před polednem přicházíme k hradu ze zadní strany. Všude samý stánek s kravinkami pro turisty. Luboš pořád zlobí a chce si něco koupit. Na vrcholu se řádně pokocháme, fotíme a pomalu jdeme zpátky. Nechceme jít po silnici, tak jdeme zkratkou. Asi po hodině dobrodružného prodírání se náročným terénem jsme zase na silnici asi 200 metrů od místa, kde jsme ji opustili. Tam se raději už na cestu zeptáme a stavujeme na čaj u Hasana. Čaj pomohl dehydrovanému organismu a po občerstvení se nám otevírá nádherné údolí kaňonu se spoustou pískovcových útvarů. Hotové fotografické orgie. Asi ve tři jsme v Goreme plni pozitivních dojmů z hezkého výletu. V kempu se osprchneme a přepereme a dáme jeden Efes (zdejší jediné a tudíž nejlepší pivo). Pak jdeme na večeři do městečka. Dáváme kuřecí dušené v keramice, pravý turecký kafe a tradiční desert Kunefe (nějaký rozpečený strouhaný sýr slazený sirupem). Pěkná kalorická bomba. 22.5.    Ráno zase v okolí burácí balóny. Ale pořád to není nic proti tomu, jak v noci rachotí spolunocležník Luboš. Vstáváme o něco později a chystáme se obejít stolovou horu do Zelve podél Pasabagi. Ve tři jsme nahoře na nástupu na Červené údolí v Actepe hill. Údolím se vracíme do kempu, kde sotva přijdeme ke stanu, tak začíná pršet. 23.5.    Vycházíme se Standou před desátou do Růžového údolí a na stolovou horu. Ostatní tam buď už byli, nebo se jim nechce. Po několika zatápáních nacházíme správnou cestu s několika přírodními tunely. Vyschlým korytem pokračujeme na traverz okolo stolové hory. Ze zvědavosti si zajdeme i na západní výběžek a potom zpět. A na konec nahoru na vyhlídku. Po poledni jsme na nejvyšším místě dnešní výpravy. Tím se pomalu loučíme s turistickým centrem Cappadocia. Červeným údolím se vracíme zpět a ve dvě jsme v kempu. Pomalu sbalíme stany. Užíváme si odpoledního sluníčka a v pět jdeme na lehkou večeři. V sedm nám totiž jede autobus do Kayseri. V jedenáct v noci nám má jet dálkový autobus do Vanu. Ve skutečnosti přijel téměř plný autobus až před jednou ranní a ani se neobtěžoval zajet až k nástupišti a jen nám přibrzdil na křižovatce na hlavní silnici. 24.5.    Víceméně celý den trávíme v autobusu. Asi ve čtyři odpoledne jsme ve Vanu. Zapadneme do malé restaurace, kde dělají gyros ala sendvič. Pak se horko těžko domlouváme na cestu k jezeru a ke kempu na spaní. Kempy (v našem smyslu toho slova) se tady nevyskytují. Pouze jakási piknikoviště. Leda spát někde za hospodou. Nakonec spíme v docela hezkým háji v zahradní restauraci. 25.5.    Vracíme se dolmušem (mikrobusem) do centra města. Před polednem popojdeme k autobusáku. Jdeme sice ten kousek pěšky, ale 300 metrů před nádražím nás zadarmo nakládá řidič dolmuše a rovnou nám nabízí, že nás odveze do Muradiye k vodopádům. Trochu (30 TL) si připlácíme, aby nás bylo jako osm a vyjeli jsme hned. Ale trochu nás podvedl a cestou nabírá další lidi po městě a na autobusák se ještě jednou vrací. Okolo poledne jsme na místě. Ubytováváme se za hospodou v lesíku trochu dál od vodopádu. Vyrážíme na malou procházku na kopec nad vesničkou, aby jsme se rozhlédli po okolí. Trochu se kazí počasí a po návratu si objednáváme rybu. Po pozdním obědě se jdeme podívat k šest kilometrů vzdálenému mostu přes řeku zařezávající se malebně do krajiny. V sedm se vracíme na čaj k vodopádům. 26.5.    V deset hodin vyjíždíme směr Dogubayzit a pak ještě deset km na Parasut camping Ararat. Trochu poprchává, ale místo na stany jsme sehnali a Efes tady taky mají. Cesta nás stála 120TL pro všechny. Navštěvujeme hradní komplex Ishakpaša Saroyi v kterém je i harém. Bohužel už několik století nefunkční. Pak vyrážíme na hřeben, kde předpokládáme výhled na biblickou 5137 metrů vysokou horu Ararat. Bohužel se vrchol schovává v mracích. 27.5.    Ráno se snažíme co nejdřív sejít do města, aby jsme cestou vyfotili tu v mracích věčně schovanou horu. Což se nám daří v hodině dvanácté, neb se vrchol zase cudně zahaluje. V Dogubayzit si dáváme snídaňooběd. Vzápětí nás obchodník s oblečením zve na čaj a dává nám ochutnat několik druhů čajů. A také se pouští do citlivého tématu politiky menšinových Kurdů. O půl jedné nastupujeme na autobus do Tatvanu. Asi v pět jsme na malém tatvanském autobusáku a necháváme si zavolat Mehmeda. Tento sedlák a podnikatel v cestovním ruchu nám totiž byl doporučen na zprostředkování cesty do kráteru Nemrut. Před setměním si nás jeho syn vyzvedává. Počká, až si nakoupíme potraviny na tři dny v kráteru a pak nás pozve domů ve vesnici Srinbayir. K večeři dostáváme kromě čaje domácí sýr a placky. 28.5.    V sedm vycházíme ke kráteru Nemrut a v jedenáct jsme na hraně kaldery. Počasí je trochu nepředvídatelný. Pak musíme projít větší část sedmikilometrové kaldery až k velkému jezeru. Cestou prší. Franta s Romanem jsou trochu rychlejší a postaví stan na krásné vyhlídce nad jezerem. Než k nim se Standou dojdeme, je zase hezky. Tak pohodíme batohy a jdeme hledat pitnou vodu. Dojdeme až k malému termálnímu jezeru a potkáváme partu Kurdských studentů a pohledných studentek, kteří si u jezera dělají piknik. Dostáváme kuřecí křidýlka a vůbec jsme vřele přijati. Jsme pro místní něco jako zajímavý živočišný druh a všichni se s námi chtějí fotit. Vracíme se ke klukům pro bágly a stavíme stan u termálu. 29.5.    Ráno je hezky a po snídani průtrž mračen. O půl devátý zase svítí sluníčko. Vyjdeme tedy na malou procházku k velkému jezeru rekognoskovat terén. Se Standou zkoušíme kam až se dá projít podél břehu. Nakonec dojdeme skrz hustý porost a neuvěřitelně rychle po hladině se přibližující mrak až k protějšímu sedlu. Vystupujeme na hřeben kaldery a po něm se s menšími problémy s navigací vracíme zpět. Cestou nás osvěžuje několik přeháněk a silný vítr. Kocháme se inverzními mraky přetékajícími do kráteru. Tento velmi dynamický proces mne fascinuje. Dolů do kempu se dostáváme až za tmy. Kamarádi už po nás chtěli vyhlásit celosopečné pátrání. Mám hlad jako kráva, protože jsem s celodenní túrou jaksi nepočítal. Ještě se musím rychle vykoupat v horkém prameni a můžu jít spát s pocitem úspěšného dne. 30.5.    Vstáváme v osm a po desáté vycházíme napříč kráterem na jih na nejvyšší bod kráteru, aby jsme udělali fotky i z opačné strany. O půl jedné jsme v sedle. Je silný opar, ale počasí se tváří stabilně. Jdeme tedy po hřebeni dál. Musíme obejít jedno nepříjemně prudké sněhové pole, ale na kýžený vrchol se úspěšně dostáváme. Fotíme si tedy kráter z druhý strany, ale radost z focení snižuje špatná viditelnost. Ve tři jsme zpět v sedle a po pátý v kempu. Dolévám se tekutinami a těším se na večerní horkou koupel. 31.5.    Bezmračná obloha dává příslib horkého dne. Na dopoledne máme domluven odvoz a o půl dvanácté pro nás přijíždí Mehmedův syn. Ještě uděláme pár fotek v sedle a za chvíli jsme v Tatvanu. Projdeme si pěší zónu u jezera a pak na oběd. Ještě se chvíli brouzdáme městem a necháváme se pozvat na čaj, aby jsme si zkrátili čekání na autobus do Ankary. V šest máme být připraveni u kanceláře společnosti Metro. V sedm skutečně nastupujeme a vyjíždíme na dlouhou cestu na západ. 1.6.    Po šestnácti hodinách jízdy jsme v Ankaře. Popojedeme si metrem do centra dát si pořádnou baštu a ve dvě vyrážíme na obhlídku historického centra. Nejdřív na hrad na kopci Ankara Kalesi. Cestou procházíme spoustou tržišť a zchátralých uliček. Následuje cesta hlučnými ulicemi k velké mešitě Kocatape Cami a v šest jedem metrem zpět k autobusáku. Vyzvedneme batohy z úschovny a letištním busem na Airport. Je půl deváté a nás čeká 14 hodin do odletu. 2.6.    V 8:20 vstupujeme do bezcelní zóny a za chvíli letíme do Rakouska. Ve Vídni vyplatíme bezmála pěti sty eury naše auto z odstavného parkoviště na kraji Vídně. Roman ho zaparkoval před jakýmsi obchodem a bylo totiž odtaženo. Sice nikde žádná značka omezující parkování nebyla, ale prý to tak ve Vídni prostě je a místnímu právu opravdu nerozumím. Po překročení státní hranice v Mikulově si dávám po několikatýdenním muslimském stravování pořádnou porci krkovičky. A to je taková malá vepřová tečka za tím naším výletem.