Reunion, Mauricius (Mauritius), 20139.7. V klidu vstávám, až se probudím a v devět nasedáme na autobus do Prahy. Ve Zličíně se setkáváme s Jardou a Honzou. Ve čtyři odlétáme do Spojených Arabských emirátů. Tam jsme těsně před půlnocí místního času (+2 hodiny). 10.7. Na přestup máme tři hodiny. Spát se moc nedá. Pořád tady vřískají nějaký neevropsky vyhlížející děti. Jo Herodes, to byl král. Po třetí ranní odlétáme na Mauritius. O půl deváté jsme na ostrově, který jsem do nedávna znal pouze podle slavné poštovní známky. Za 150 rupek kupujeme jízdenku na autobus napříč ostrovem k přístavu. V Port Louis nacházíme poštovní muzeum a po chvíli i kancelář lodní dopravy. Hezká slečna tvrdí, že zpáteční jízdenky v příhodném termínu jsou obsazený. Ovšem my se nedáme a loděnky nakonec dostáváme (150 Euro). Slíbí nám autobus od kanceláře k přístavu a v pět odpoledne máme odplout. Z odbavovací haly nastupujeme do velkého minibusu, popojedeme sto metrů a hupky dupky na loď. Ani si ji nestíhám vyfotit. Moře je klidné a to, že jsme na lodi, si uvědomuji až v jídelně. V šest je kuře s rýží. Zajímavostí je, že tady nevedou příborové nože. Nicméně jídlo je chutné. 11.7. V pět je budíček a snídaně. Ještě musím rychle přišít natržený popruh u víka batohu a jsem připraven na vylodění. Před osmou jsme na pevné zemi. Následuje přísná kontrola proti pašerákům. Nás naštěstí kontrolují jenom naoko, aby to mauricijské cestující neprovokovalo. Popojdeme směrem k Saint-Denis na zastávku. V devět má jet autobus. Přijíždí o něco dřív. Ve městě po chvilce hledání nacházíme informační centrum a získáváme pár informací a mapu ostrova. Standa s Jardem jdou sehnat plynové bomby. Nakonec je po velkých peripetiích sehnali, ale museli koupit i vařiče, protože evropské šroubovací zde prostě nevedou. V 15:52 nacházíme nástup do hor. Po hodině objevujeme místo na stan. Je to sice na cestě, ale mimo trasu a je zjevně málo využívaná. Dokonce přestává poprchávat. V šest jsme po večeři. A jak to už poblíž rovníku bývá, přestává být vidět, a my jdeme na kutě. 12.7. V sedm se rozednívá a s prvními slunečními paprsky vstáváme. Vařím pudink a po osmé odcházíme. Mamode camp ve 1200 metrech míjíme o půl druhé. Doplňujeme vodu a pokračujeme na Gite de la Roche Ecrite. Míjíme krásné scenérie s úžasnými botanickými skvosty. Škoda že nic z těch rostlinek neznám. K chatě přicházíme o půl páté a uvítá nás cedulí: "zákaz stanování". Chvíli spekulujeme, že popojdeme a najdeme plácek, ale pak si to vzhledem k počasí rozmyslíme a těch 18 Éček jim za nocleh dáme. Dáváme vlažnou sprchu a v šest večeříme. Na to, že jsme jenom v 1800 metrech a na tropickém ostrově, je tady pěkná kosa. 13.7. V noci jedna ze spolunocležnic na pokoji příšerně, ale opravdu brutálně, chrápe. Ráno jemně prší. Ale jen tak na hraně, že se nemůžeme rozhodnout, jestli nahoru, nebo dolů. Po hodině svižné chůze, v 10:20 je dobyt vrchol Ecrite Roche (2276 m.n.m.). Krátce poobědváme nějakou sladkou tyčinku a jdeme dolů. Za deset pět jsme ve vesničce Dos d´ Ane. Marně hledáme se Standou obchod. Nakonec ho objevujeme kousíček od místa, kde na nás Jarda s Honzou čekají. Za soumraku začínáme stavět stany na kraji vesnice na neudržovaném pozemku. Stává se ze mne přenašeč semínek místních bylin. Vtom nás osloví sympatická Francouzka a pošle k místnímu piknikovišti, kde je voda a toalety. Za téměř úplné tmy opět stavíme stany a v altánku poté klohníme večeři. Pak přišel nějaký černý muž a vysvětlil nám, že se zde kempovat nesmí. Asi místní správce. V podstatě nás musel ukecat, aby jsme se přestěhovali sto metrů dál, za muldu do stínu. Příjemná ukázka, že to jde i slušně, někoho vyhodit (nevyhodit). 14.7. Vstáváme za východu slunce. Sbalíme stany, jak jsme slíbili. Zajdeme do obchůdku doplnit proviant. Zásobování sice nic moc, ale o to je zas pán v obchůdku ochotnější. Dneska nás čeká přechod přes hřebínek a pak hodláme dojít podél řeky Rivere des Galets po cestě GR2 k obci Aurere. Kdyby tak člověk věděl, co ho čeká?! Ha, ha. V jedenáct, po zalepení Standovy karimatky, vycházíme. Po dvou hodinách náročným terénem, včetně lávek a žebříků a kocháním se na vyhlídce, se vynořujeme opět v Dos d´Ane. Chybička se vloudí. Jdeme dolů obcí, hledaje ten správný nástup na sestup k řece. Zjišťuji, že jsem trouba, protože jsem ztratil sandál ledabyle připevněný na batohu. Batoh nechávám kamarádům na hlídání a sám se rozeběhnu zpět ho hledat. Myslím, že bude na vyhlídce, kde jsem dost nešetrně tím kletrem praštil. Jenomže, jak jsem rozeběhlej, a mám dneska den blbec, tak přehlídnu odbočku na tu vyhlídkovou cestičku a vyběhnu až na hřeben. Nu což Mulisáku, teď už to musíš oběhnout celý znovu. Alespoň mám krásný rozhledy na všechny strany. Tak se ocitám v sedýlku, kde jsme nastupovali a dávám si tu vyhlídkovou cestu okolo kopce ještě jednou. Sice bez těžkýho batohu, ale zato indiánským krokem. U vyhlídkového altánku nacházím svůj milovaný sandálek a běžím ke kamarádům. K všeobecnému obveselení se přiznávám k naběhaným kilometrům. Jsou tři hodiny, jsme zase všichni a máme sudý počet bot. O půl sedmý jsme u řeky v Les Deux Bras v nadmořské výšce 250 metrů a při čelovkách stavíme stany. 15.7. Vstáváme. Využíváme přítomnost řeky a relativně vysoké teploty. Pácháme hygienu a pereme si. Včerejší sportování se na mě podepsalo a nožičky jsou pěkně namožený. Nějak hůř regeneruju. Je to divný, vždyť já přeci nestárnu. Ve čtvrt na deset vycházíme podél řeky k horské vesnici Aurere. Poměrně velká obec bez přístupově silnice. Takže vrtulníkem, nebo na oslovi. Kromě nás, tady ale žádný není, tak musíme po svých. Pěšina je na místní poměry luxusní. V jednu jsme na kraji vesnice. Zlehka poobědváme a na sluníčku dosušíme ráno přeprané věci. Řešíme kam až dojít, aby jsme trochu nahnali ztrátu ze včerejšího rozpačitého dne. Ve vesničce Ilet a Malheur je kemp za 18 Euro. A všude jinde "CAMPING INTERDIT". Jsme drsňáci a jdeme dál. Máme štěstí a kilometr za vesnicí je piknikoviště se stolečkem a kousek od něj i nenápadné místo na stany. Povečeříme a až je skoro tma, stavíme stany. 16.7. Za svítání sbalíme stany a v sedm jsme u stolečku a děláme snídani. Obloha vymetená. Čeká nás náročný sestup. Asi ve tři překračujeme řeku Riviere des Galetes a pak horem dolem na la Roche Plate. Profil cesty připomíná exkurzi po dukovanské elektrárně, ale přes všechny chladící věže. V pět hodin míjíme hřbitov a před ním pěkný plácek. Kamarádům to přijde nedůstojné. Sice brblám, že před není na hřbitově, ale pokračujeme dál do šeřícího se večera. Krátce na to nacházíme pěkný flek pro dva stany s úžasnými výhledy. Úcta k mrtvým se vyplatila. Dělám pár fotek večerních hor, rychle stavíme stany a vaříme večeři. Deníček dopisuji za tmy při čelovce. 17.7. Přes noc zapršelo, ale ráno je hezky. V 8:40 vycházíme. Nabíráme vodu v nejbližší vesnici Roche Plate. Po hodině a půl intenzivní chůze jsme opět v Roche Plate. Sice jsme šli po správné cestě, ale opačným směrem. Navzájem si pochvalujeme tuto ranní procházku. Doplníme upitou vodu. Cesta na Marlu, ta skutečná, je náročnější, než první pokus. Opět je to nahoru-dolů až do zblbnutí. Přecházíme krásný vodopádek. Taková vcelku normální řeka z ničeho nic mizí obrovskou průrvou v zemi. Ve čtyři odpoledne jsme v Marle. Kluci už vysondovali, že nocleh je za 18 v chatkách. Ale taky mají hezký flek na spaní i s tekoucí vodou. Peníze ušetříme na Cilaos a raději kempujeme, i když už musíme smrdět jak capi. Alespoň zběžnou hygienu za tmy pod kohoutkem udělám. 18.7. Mraky jsou těsně nad náma. Stan je mokrý a neschne. Nicméně v devět opouštíme Marlu směrem na Cilaos. V jedenáct jsme v sedle ve výšce 2081 metrů (Col du Taibit). O půl druhý jsme na silnici a pro jistotu nasedáme na autobus do města. Hned přestupujeme, protože jsme se rozhodli zregenerovat naše fyzické schránky u moře. V 15:20 jsme v St. Louis a o půl hodiny později v St. Pierre. Ještě jeden přestup do Petite Ile. Tam nás vysadí u benzínky na hlavní silnici. Hledáme kemp a řidič malého autobusu, který už tady měl nejspíš konečnou, nás nakládá a zadarmo kousek sveze k silničce vedoucí ke kempu. Musíme už vypadat hodně zbědovaně, protože nám zastavuje řidič náklaďáčku a nabízí svezení do kempu na korbě. Bohužel je to kemp na turecký způsob. Je tady zakázáno "divoké kempování". Je to opět pouze piknokoviště. Ale jednu noc prý tolerují. Večer zavřou záchody a ani nic jiného tady taky není. Takže jsme sice mrzutý a nevypraný, ale zato u moře. 19.7. Ráno chčije. Jdeme se vykoupat do moře, ale chvílemi nám do toho prší. Děláme snídaní a chystáme se vrátit do Cilaosu. To se nám, bez velkých čekání při přestupech, daří. Problémem je ovšem to, že je tady zrovna nějaký svátek a je téměř nemožné sehnat nocleh. Nakonec se nám to povedlo, ale jenom na jednu noc. Pak musíme nahoru k chatě Gite de la Caverne Difour. A pak, když to dobře půjde, na nejvyšší vrchol Indického oceánu Piton des Nieges (3071 m.n.m.) 20.7. Vstáváme až po osmé. Okna jsou totiž zabedněná a včera jsme šli spát až před jedenáctou. A to je na náš tropický dvanáctihodinový režim, nezvykle pozdě. Velmi pozvolna se nasnídáme a sbalíme vyprané věci. Popojdeme nad město k piknikovišti nad parkovištěm, kde dosušíme vlhké prádlo. K chatě by to mělo být čtyři hodiny. A počasí je krásný. Ne jako u moře. Na nápisy „CAMPING INTERDIT“ na každém příhodném plácku si už začínáme zvykat. Reunioňané jsou s tím zákazem kempování opravdu trapní. Najít tady místo na spaní nebo přímo nocleh, je bez francouzštiny téměř nadlidský úkol. A zase potkáváme dobrého člověka, který nás navedl na nástup na vrchol. Dobrák to sice byl. Ale asi trochu hlupák. Nebo nás pochopil tak, že chceme navštívit všechna parkoviště nad Cilaosem. Postupným blouděním horskými pěšinami přecházíme k druhému parkovišti. A pak k třetímu. Takže vycházíme až po druhé hodině. Ve čtvrt na šest se na horské chatě ubytováváme za 13 euro na osobu. Dáváme si čaj. Jídlo tady prý nevedou. Venku je zima jako kráva. Opět chyba v komunikaci - jídlo vedou. Mísy plné žrádla, masa, rýže, fazolová omáčka a jakýsi buřt-guláš. A k tomu aperitiv. Něco na způsob griotky. Trochu se obávám, že jsem se zase přežral. Ani při placení mne dobrý pocit nepřešel. Šestnáct éček v takhle nepřístupným místě (2478 m.n.m.), to jde. 21.7. Ráno se v klidu nasnídáme a před osmou vycházíme na vrchol. Už nejsme žádní mladí blbci co vstávají ve čtyři a ve šňůře asi sto postaviček se ve frontě sunou k vrcholu na východ slunce. Ze sedla je taky moc hezkej. Něco po devátý jsme na vrcholu. Jsme krásně nad mraky, fotíme, kocháme se, ale je tady velmi větrno. Tak, jen co se nabažíme, jdeme zpět. Před polednem jsme u chaty. Ukecávám kamarády, abychom se rovnou naobědvali. Tady víme, že doplníme vodu. Takže v jednu vycházíme k sedlu směr východojihovýchod. Cesta je zpočátku příjemná se spoustou míst na stany. Na stanování je zatím moc brzo. Pak se ale nenápadně změní profil trasy a cesta se mění v blátivý potok. Překračujeme jeden hřebínek a za ním jdeme zase potokem. Místo na spaní nalézáme až za soumraku. K silničnímu sedlu by to měl být už jenom kousek. Ale nadmořská výška cca 1700 metrů je znát a začíná pěkně přituhovat. Rychle navařit a spát. 22.7. Probouzíme se, ale nos ze stanu vystrčíme až za prvních slunečních paprsků. Všude okolo je mohutná námraza. Navaříme, počkáme až rozmrzne stan a jdeme k silnici. V sedle není nikde voda ani možnost její koupě. Francouzi tady snad něco mají proti normální turistice a baťůžkářům. Musíme tedy na jih do městečka se vymydlit a přespat. Bourg Murat nás přivítá hospůdkou a pivem. Bydlíme za 16 éček na osobu. 23.7. Vstáváme ještě za tmy a po snídani jdeme na stopa po dvou, abychom překonali 5,5 hodin dlouhou nudnou pěší cestu k sopce. Chytli jsme paní, co pracuje na chatě u kráteru. Takže v devět jsme v Pas de Bellecombe a v poledne koukáme do chřtánu aktivní sopky Piton de la Fournaise (2631 m.n.m.). To je mladší sopka uvnitř asi osmikilometrové kaldery. Výhledy jsou ovšem vynikající. Mraky ustoupily, krátce před naším příchodem. Ve dvě se pomalu chystáme k sestupu. Druhý auto, co má volno, nás bere. Rodina s malou holkou, ale vešli jsme se. Ve čtyři už zase bydlíme a láduju se čerstvě rozpečenou bagetou a drahým plesnivým sýrem. 24.7. Venku je mlha a my líně vstáváme, chystaje se na cestu k moři. V St-Pierre přestupujeme do Etang Sale les Bains. Kemp je skutečný kemp na stany a je hned u moře a pláže. Nad horama je hnusně, ale tady střídavě svítí sluníčko. Z hor se těm mrakům asi nechce. Stavíme stany a jdeme otestovat pláž. Vlny jsou mohutný, že se v nich dá akorát blbnout. Plavat se v tom nedá. Po lehké večeři se jdeme podívat na západ slunce a prohlídnout si okolí. 25.7. Dnešek máme v plámu strávit jako tuctoví turisti. Po snídani jdeme po pláži na sever k útesům. V písku to jde pomalu a namáhavě. Ale je krásně a v útesech se můžeme vyřádit s focením. Kraby, spousta rybek, ježci a po skalkách lezou nějací čolci. Bohužel jsou strašně rychlí a neradi se fotí. Po obědě jdeme prozkoumat jižní pláž. 26.7. Ráno vlastně nedělám vůbec nic. Jen sbalíme stany a dojdeme na zastávku, kde minutu po poledni odjíždí autobus k přístavnímu městu Le-Port. V přístavu jsme v předstihu, ale jistota je jistota. Ta kyvadlovka mezi ostrovy bývává asi dost plná. A jak jsme tušili při problémech při koupi lístků, uvádí nás do první třídy. Je to fajn, být takto hýčkán. Večeře byla mňamková a člověk si mohl nabrat podle chuti, hladu a soudnosti. Po dlouhý době pořádná teplá strava. 27.7. V Port Louis přistáváme za krásného počasí. Tím ale na pár hodin pozitiva končí. Ve vstupním formuláři nemáme adresu pobytu na Mauritiu. A to je pro imigračního úředníka nepřekonatelný problém. Už čekáme přes hodinu a nic se neděje. Nic zamluveného prostě nemáme. Aby se celníci nenudili, tak nám čekání zkrátí celní kontrolou. Naštěstí je kontrola jenom zběžná. Těžko říct, jestli je odradil zatuchující obsah našich zavazadel, ale asi opravdu byli normální. Což je u celníků na takovýchto periferních destinacích dost vzácnost. Za 2,5 hodiny nám vlastním nasazením zajišťují rezervaci v jakémsi hotelu. My si opíšeme adresu, úředník si rezervaci založí do šanonu, a s omluvou za zdržení nás pouští do země. My děkujeme a odcházíme. Navštěvujeme již při příjezdu objevené poštovní muzeum. Pak musíme vyměnit nějaký prachy, najít informace, mapu a vymyslet, kde dneska přespíme. Doufám, že tu rezervaci ten svědomitý úředník nebude platit ze svého. Rozhodujeme se popojet do městečka Bambous. Tam se buď ubytujeme, nebo ještě popojedeme k moři. Zatím se daří, tak přestupujeme na bus do Tamarinu. Asi hodinu bloudíme snažíce se najít ubytování. To se nám po páté odpolední daří u jednoho Itala. Je to pěkný pokojíček, kousíček od útulné pláže, ale bohužel jen na dnešní noc. Přespříští noc by už zase bylo volno. Snad to zítra vyřešíme. Účastníme se i večerní grilovačky za 12 Euro. Požitkářské záležitosti umějí Italové dobře. Masíčko i salátky jsou vynikající. Sice jsem se toho nepřejedl, ale to je vlastně dobře. 28.7. Je opět krásné slunečné ráno. Chutná snídaně. Zbývá jen sehnat to ubytování. Ubytování máme od pana domácího domluvené, ale musíme projet kouskem ostrova dál do vesnice La Gaulette. Před polednem ubytování spravované dalším Italem nacházíme. Malinko se horší počasí, ale ubytování je opravdu luxusní. Po delším čekání, než připraví pokoje, se zabydlujeme a ve dvě jdeme na pláž. Nejdeme, vracíme se. Zase začíná pršet. Až se to přežene, jdeme na obhlídku okolí. Na pláž je daleko a to by nemělo smysl, neboť přeháňky se stále vrací. 29.7. Ráno je modro. Plánujeme výlet na místní horu. Takový ostroh na jihozápadě ostrova. Mají tam být úžasné výhledy a pod ní luxusní pláže. La Morne Brabant je hora vysoká 556 metrů přímo, téměř kolmo, nad mořem. Po několika slepých pokusech o nástup se ptáme. Dozvídáme se, že horu někdo koupil a výstup na ni je pouze s průvodcem za 1300 rupií. Tou cenou si nejsem jist, jestli jsem dobře rozuměl. Nicméně za cenu blížící se naší české tisícikoruně si ten brdek můžou třeba.... Tak jdeme na pláž. Ta je vskutku prvotřídní. Ani vlny tady nejsou, jelikož jsou zde vybudovány vlnolamy, nebo spíš protižraločí zábrany. Bílý korálový písek. Ve vodě spousta rybiček. Ježci se slušně schovávají pod kameny, aby neohrožovali západní turisty. No prostě idyla. Ve tři si v restauraci smlsneme na rybě. Z nějakého nepochopitelného důvodu nejede zpátky žádný autobus. Ráno jsme chytli asi nějakou účelovou dopravu pro zaměstnance hotelů. A zpět musíme po silnici pěšmo. Tyhle země na cestovatele našeho zaměření prostě nejsou vůbec stavěný. Přeci si nebudeme na dva dny půjčovat auto. Taxikářům, těm vydřiduchům, taky přispívat nechceme. Poslední kousek na hlavní by už asi něco jelo, ale vypadá to, že už ten šestý kilometr dojdem. Naštěstí stíháme krámek, kde nakupujeme poslední večeři a něco na zítra a taky něco na zapití konce této naši Indickooceánské expedice. 30.7. Svítí sluníčko. Rozloučíme s trochu teatrálním panem domácím, zaplatíme za nocleh a jdeme na autobus. Po dvou přestupech, jízdou okolo třtinových polí a skrz chudé zemědělské vesničky se spoustou krámků a úzkých uliček, se blížíme k letišti. Ve tři jsme v hale a máme víc jak sedm hodin do odletu. A taky na to, aby jsme utratili zbytek místních peněz. Na jídlo jdeme do krámku pro místní. Je tam lacino a prodavači jsou ze zákazníků - bílých sáhibů - viditelně nadšení. Ve čtvrt na jedenáct opouštíme Mauricius. 31.7.
V Dubaji v Duty free přemýšlím nad koupí mercedesu.
Jestli mi ho zabalí do kabiny jako alkohol, nebo pošlou poštou.
Po obědě přistáváme v Praze.
Jsem šokován zdejší tropickou teplotou hodně přes 30 stupňů.
Na tropických ostrovech takové tropy nebyly. |
