zpět na hlavní stránku


Peru, Cordillera Blanca (Cordillera Negra) 2009



12.6.    Vycházím z bytu do končící bouřky na nádraží. Ve 14:34 odjíždí vlak do Českých Budějovic. Večer ještě trochu redukujem váhu batohů (naše vysportovaná těla to nepotřebují) a jdeme na Pizzu. Dávám si specialitu s cvrčkama a sarančatama. To nám to Peruánské dobrodružství pěkně začíná.

13.6.    Po třetí ranní vyjíždíme na Prahu a o půl páté se setkáváme s Martičkou. Na letiště dojíždíme tak akorát a s malinkým zpožděním ve čtvrt na osm vzlétáme. Přesun po letišti v Amsterdamu se dá přirovnat k malému orientačnímu běhu. V deset se naloďujeme a vzlétáme k letu dlouhému 10540 km trvajícímu nekonečných 12,5 hodiny. V Limě nás čekalo překvapení. Nebo spíš nečekalo tam, co tam čekat mělo. Můj a Martičky batoh nedoletěl. Necháváme se taxíkem dovézt za 20 dolarů (natáhl nás) do centra k hotelu Iquique (30 dolarů za třílůžák). Kupujem v Metru pivo a kuře a na hotelové terase trochu pokecáme.

14.6.    Na osmou jsme na snídani. Je výborné máslíčko a čaj Mate de coca. Pak se jdem podívat k Pacifiku. No nic moc. Velký vlny a špína. Po poledni jdem do restaurace a objednávám si pečené morče a Pavel ceviche (syrové ryby naložené v něčem s citronem). Batohy naštěstí se 24-hodinovým zpožděním čekají na pásu v příletové hale, tak jsme mohli po další národní specialitě "lomo saltado" odjet večerním autobusem do Huarázu.

15.6.    Těsně před šestou ranní vystupujem v Huarázu. Autobus stál 20 solů na jednoho (cca 3 soly = 1 dolar). Byli jsme v něm jediní bílí a spolucestovalo s náma spoustu zajímavých lidiček. Ubytováváme se v hotýlku za 10 solů na člověka. Hospodaje Manantial je trochu skromnější než ta minulou noc. Jdeme vyřídit vstupy do národního parku. Mermomocí nám chtějí vnutit průvodce a posílají do jiné kanceláře o pár ulic dál. Tam jsou hodnější a telefonují zpět do té první, že průvodce opravdu nepotřebujem. Nakonec povolení vstupu do NP za 65 solů získáváme. Rozhodujeme se, že uděláme malý aklimatizační výlet z Huarázu k jezeru Churup ve výšce 4560 metrů. Taxíkem za 50 solů se necháváme dovézt k nástupu ve výšce cca 3800 metrů. Všichni jsme se dusili prvními příznaky horské nemoci, tak jsme se nadopovali tabletkou acylpyrinu. Ale určitě to pěkné jezírko za tu námahu stálo. 5495 kopec nad ním jsme opravdu vyběhnout nestihli.

16.6.    Ráno jdem vyzkoušet vyhlášenou kavárnu Cafe Andina a objednáváme ručně praženou místní kávu. Potom potkáváme páreček Čechů Martinu a Jirku, co mají problém s vařičem. Domlouváme si setkání na večeři. O půl jedenácté se konečně dostávám k vytoužené snídani. Navštěvujem tržiště Raymondi, kde kupujem žracák , mýdlo, jídlo a proviant na trek příštích dnů. Mimo jiné si kupuju vařič. Jen se modlím, aby to normalizované spojení pasovalo na evropské bomby.

17.6.    Vstáváme ještě za tmy a jdeme na taxíka. Za 70 solů se necháváme odvézt do vesnice Colon na nástup na Ishinu. Tam nám taxikář domlouvá oslíky na naše těžký batohy za 80 solů. Do základního tábora tedy půjdeme jenom s foťáčkama v ruce. Vycházíme něco po deváté. Cestou krásným údolím po poledni přicházíme do base campu s výhledem na horu Nevado Urus Este (5422m). Na druhé straně údolí je Ishinca (5530 m.) a Tocllaraju (6024 m.). Nadmořská výška našeho tábora je 4340 metrů. Vaříme první polívku na mém novém vařiči. Ve čtyři odpoledne přichází naši známí ze včerejška. Rádi je vidíme, ale jsou trochu servaní, protože šli na těžko bez oslíků. Večer se jdeme podívat do horské chaty, ale trochu nás děsí ceny v dolarech. Raději si objednáváme jenom čaj.

18.6.    Ráno vylézáme z pelíšku ještě před svítáním a o půl osmé vycházíme na Nevado Urus Este (5422m). Posledních 200 výškových metrů je docela masochismus. Tělo vytváří červené krvinky až to šumí v uších. Konec jdu jeden krok na dva nádechy. Vrcholíme o půl dvanátý a řádně si to vychutnáváme, kocháme se a fotíme. Cesta dolů nebyla o mnoho lepší. Hajcna jak sviňa (velké teplo) s dozvuky násilně budované aklimatizace a těžký skelety na nohách rychle vyčerpávají fyzické síly. U chaty jsme ve dvě odpoledne. Dáváme si pivo a rýži s rybičkami. Při této příležitosti si mrvím svůj nový vařič. Stykem s hliníkovým závětřím se taví piezo-zapalování. Večer jdem do chaty, kde se dorážíme špagetama.

19.6.    Ráno vstáváme až vyleze sluníčko. Naši čeští přátelé jsou už touto dobou někde nad čarou věčného sněhu. Tak jim držíme palce, ať se z Urusu v pohodě vrátí. My máme odpočinkový den. Jenom zevlujem a motáme se po okolí s foťákem. Odpoledne navaříme cocové čaje do termosek a večer ještě zajdem do chaty.

20.6.    Ráno nás nemilosrdně budí ve tři hodiny ráno budík do mrazivé noci. O půl hodiny později vycházíme na 5530 metrů vysokou Ishincu. V šest jsme u ledovce, kde schováváme pohorky a obouváme se do skeletů a maček. Předpokládané vedro se nedostavuje. Skoro to vypadá na bouřku. Mraky se honí u vedlejšího hřebene, ale nezhoršuje se to. Navíc to působí velmi fotogenicky. Vrcholové stoupání je docela strmý, možná i přes 50 st, takže cepín se "docela hodí". Vrcholíme v 8:40. Docela tady protahuje, tak po vrcholové kochačce valíme dolů. Před koncem ledovce nám Pavel udělá malé školení jištění na ledu a sněhu. O půl jedný jsme u stanu a zajdem na jedno vychlazený. Pak vaříme nudle a půl třetí na chvíli usínáme. Po probuzení sdělujeme své zkušenosti s výstupem českým kamarádům, kterým děláme předlezce. Ti se totiž na Ishincu chystají zítra, zatímco my seběhneme dolů do Huarázu. Večer zakončujeme jako obvykle v chatě.

21.6.    V noci začalo pršet a né a né přestat. V sedm to nevydržíme a začínáme vařit. Chvílemi pršet skoro přestává a když přichází náš známý mezkař Mauricio, co nám nesl věci nahoru, že jestli nechcem sejít s jeho oslíky už teď, tak zrychlujem svůj plán a souhlasíme. Za mírného deště vycházíme na lehko asi v devět hodin dolů do Colonu. Tam nás už čekal taxikář Armando, kamarád Mauricia, který nás sem přivezl. Poslali jsme mu totiž SMS, aby si pro nás přijel. S pomocí slovníčku a trpělivosti na obou stranách jde tady domluvit skoro všechno. O půl druhé jsme v Huarázu a jdeme si do hotelu pro deposit. Hostel s depositem "je zavřen navždy", jak nám sděluje hostinský z přilehlé restaurace. Po prvotním zděšení se situace zlepšuje. Hostinský někam volá a že do patnácti nebo padesáti minut (jó, ta jazyková bariéra) si pro nás hoteliér přijde. S obavou o svoje věci bojujeme tím, že dáváme dvě piva. Asi to pomohlo, protože pán skutečně přichází. Odvádí nás o pár ulic dál, kde nám předává naše věci. Pak nás ještě dovedl ke konkurenci, kde nám domluvil slevu na cenu kterou jsme měli u něj. Události posledních dvou hodin nás přimějí k tomu, že to musíme zapít. Pak jdem na večeři s Jirkou a Martinou, kteří z hor kvůli počasí utekli taky. Společně se radostně opíjíme a před půlnocí jdeme spát.

22.6.    Můj milý deničku. Včera jsem se zase přežral. Vstáváme v sedm, jdem na snídani a doplnit proviant na několik vícedenních akcí okolo Huascaránu. Pak se spojujem se světem internetu a na oběd jdeme na pstruhy do sádek Piscigranja de Truchas. Chevice byly vynikající a i ostatní jídla vypadala taky maximálně dobře. A porce byly vydatný. Po jídle jsme se chtěli obohatit i kulturně a taxíkem zajíždíme na ruiny Monumento Nacional Wilkahuain z období kolem roku 1100 n.l. Je to třípatrový chrám kultury Wari se základnou 11 x 16 metrů. Zpět jedeme úsporně kolektivem za 3 x 2 Soly.

23.6.    Ráno v sedm předběžně balíme věci a jdeme se nasnídat do místní občerstvovny. snídaně pro 3 osoby za 8,5 Solů. A přitom porce jak na oběd. Pak ještě vynikající kafe do Cafe Andina a můžeme jet do Yungaye (2458 m.). Taxík za 60 solů a o půl dvanáctý se ubytováváme v Yungayském Hostalu Gledel. Paní Rusula, majitelka podniku, umí spoustu českých slovíček a na Čechy se přímo specializuje. Je upovídaná a milá a ochotná poradit a pomoct. Slíbila nám polední salát zadarmo, čímž si mě prostě získala. Jednu mušku to tady ale má. Strašně nízký stropy. Pro mě v poho, ale Pavel se svými prakticky dvěma metry se tady musí hrbit jak zvoník od Matky boží. Dneska neteče v celém Yungay voda, ale večer to prý bude opraveno. Noc prý stojí 20, ale pro Čechy jen 10 Solů na osobu. No nekupte to. Po poledni se jdem podívat k památníku a na starý Yungay zničený v roce 1970 zemětřesením. Tehdy 31.května se ze západní stěny Huascaránu Norte uvolnilo 15 milionů kubíků žuly a ledu. Následný aluvión nabral rychlost 300km/h a pohřbil celé město s 18 000 obyvateli. Zpět se ten kousek svezem rikšou a nakouknem na místní tržnici. Paní Rusula slibuje na zítřek laciného taxíka do Caschapampy, 40 km vzdáleného městečka, kde začíná náš další trek údolím Santa Cruz. K večeři jsme měli místní specialitu: papa ala Huancaina (brambory s omáčkou, čili, vajíčky a olivami).

24.6.    V sedm hodin poslušně vstáváme a balíme věci na 4 denní trek. Dáváme omeletu paní Rusuly, která nám na devátou domluvila taxík do Cashapampy za 80 Solů (normálně prý 100). U vstupu do parku je kontrola pemitů a taky občerstvení, kterému výjimečně neodoláme. Po asi třech hodinách chůze útulným údolím je další kamenná stavbička s lahváčema a po další hodině zase. Dalo by se tady zakempovat, ale chtěli jsme ještě kousek popojít. A Kečuánka ve svém domečku by nám svým zbožím mohla zkazit morál. Za prvním jezerem (Ichiccocha) stavíme stan. Je asi půl páté, začíná pršet a vaříme si masové taštičky a pomalu čekáme až padne tma.

25.6.    V sedm vstáváme, vaříme dopingový čaj. Vycházíme, ale počasí se rychle horší a navíc mám nějakej zažívací problém. Před polednem před přechodem sedla se počasí lepší a můj trávící trakt horší. V sedle se zaměstnáváme focením a ve dvě začínáme sestupovat do druhého údolí. Počasí vyloženě provokuje. Začíná vydatně pršet. A cesty rašelinou jsou kluzké a svojí konzistencí připomínají můj průjem. Kolem páté zakládáme tábořiště na ne zrovna ideálním místě, ale vzhledem k tomu jak se tady rychle stmívá a nepříznivému počasí, je to na poslední chvíli. Na vaření na chvíli přestává pršet a začíná zase po ulehnutí v asi sedm.

26.6.    Ráno vstáváme o půl hodiny později než obvykle a do mlhy husté, že by se dala krájet. Později se to trochu protrhává, ale štíty hor zůstávají v mracích. O půl jedné procházíme vesnicí Vaqueria. V Colcabambě vystupujem z národního parku a utíkáme před strážci parku v domnění, že to jsou to hodně vlezlí obchodníci. Naštěstí z toho mají srandu podobně jako my. O půl druhé má přijet kolektivo a opravdu přijíždí, jen je jaksi už plné indiánů. Martička a já, coby prostorově nenáročné bytosti se dovnitř ještě vejdem. Ale Pavel musí k báglům na střechu. S nadšením to přijímá a láká mě, abych nahoře jel taky. Když se začnu sápat nahoru, řidič to rázně zamítl. O dvě hodiny později se z Pavlova výrazu ve tváři a vyprávění dovídám proč. Stručně řečeno, bylo to docela vo hubu. V kabině bylo taky pěkně. Jedna čtyřletá Kečuánka mi usíná na rameni, další spolucestující kojí dítě. No prostě ta správná cestovatelská atmosféra. Po necelých třech hodinách jsme v Yungay. Jdeme na lomo-saltado, aby jsme doplnili kalorie. A k večeři žereme morčata. Pardon, Martička nežere ale jí. Musím konstatovat, že pečínka z morčete v Gledelu byla mnohem lepší, než ta v Limě.

27.6.    V devět vyrážíme i s paní Rusulou kolektivem do sousedního pohoří Coldillera Negra k průsmyku Punte Winchus (4157 m.). Chcem se podívat se na vzácné endemitní kaktusy Puya raimondii z čeledi Bromeliovitých. Tento dva metry širiký kaktus po sto letech života vykvete 20 000 květy až 10 metrů vysokým květenstvím. Škoda, že jsme toto největší květenství na světě neviděli v plné kráse, ale jenom po odkvětu. Po skončení reprodukce tato impozantní rostlinka, jeden z nejstarších rostlinných druhů, bohužel umírá. Po poledni nám Rusula připravila moc příjemný piknik u cesty. Mimochodem s velmi dobrou ochucenou rozemletou kukuřicí zabalenou v kukuřičných listech zvanou umita. Olizuju se až za ušima. Pak absolvujem impozantní vyhlídkovou jízdu kaňonem Canon del Pato. Naprosto fascinující údolí zaříznuté mezi 5-tisícové vrcholy s řekou ve 1800 metrech. Tohle je zatím nejkrásnější scenérie z Peru. Bohužel se mi to asi nepodaří nafotit, protože na tuhle monumentálnost je běžná 2D technika krátká. Jsou tady sice tuny prachu, ale tahle silnička prosekaná ve skále se spoustou tunelů a tunýlků, by stála za projetí na kole. K večeři si pochutnáváme na smažené rybě. Peruánská kuchyně, zprostředkovaná paní Rusulou, opět nezklamala.

28.6.    Ráno balíme věci na třídenní výstup na 5752 metrů vysoké Pisco. V devět vyjíždíme taxíkem k jezerům Lianganuco a o půl dvanácté zaměstnáváme za 20 dolarů buros (oslíky) nákladem našich báglů. U chaty pod Piscem ve 3670 metrech si vaříme polívku. Po doplnění energie, asi o půl třetí, nasazujem naše přetěžké batohy na záda a pokračujem na morénový kemp (4957 m.). Cesta nepříjemným terénem rozbrázděným ledovcem se spoustou vratkých balvanů nám trvá hrubě přes dvě hodiny. Je tady hodně těžká orientace a za tmy by to bylo prakticky neprůchodný. Před pátou stavíme stan. Je to ve stínu, fouká, ale obloha je krásně jasná. V sedm hodin uléháme přepití čajem. To s tím coca čajem nebyl dobrý nápad. Čumíme s vytřeštěnýma očima do stropu a nemůžem usnout. Navíc máme s Pavlem, asi po ranních volských okách ke snídani, příšerný větry. Stan je nasycen sirovodíkem na výbušnou koncentraci. Ještě že jsme všichni nekuřáci. Chudák Martička.

29.6.    Ve tři hodiny nemilosrdně řve budík. Opět se dopujem čajem z cocy navařeném včera do termosek. Na začátku ledovce začíná silně foukat, teplota klesá a s výškou je to stále horší. Na vrchol Pisca (5752 m.) přicházíme po osmé hodině. Je tady kosa jako kráva, tak děláme cvak, cvak foťákama. A zubama vlastně taky. Rychle se pokocháme a valíme zpátky. V deset jsme zpět na pevné zemi a u stanu. Ve dvě si dáváme kolu v BC a od půl čtvrtý jsme u cesty a čekáme na kolektivo do Yungaye. Za poctivou hodinku se dočkáváme a po 2,5 hodinové jízdě jsme v naší oblíbené oáze - hostalu Gledel. Jsou zde dvě nové skupiny Čechů a málem jsme neměli kde spát. Seznamujem se skupinou horolezců, kteří nás lstivě opíjejí.

30.6.    Vyhlášen odpočinkový den. Jdeme se znovu podívat na starý Yungay za dobré viditelnosti. Musíme ho znovu nafotit s mohutným Huascaránem v pozadí. Cestou zpět se stavujem v rybí restauraci a odpoledne si zajedem do Carazu. Chceme jet rikšou, ale žádnému rikšistovi se tak daleko nechce. Nezbývá než vzít tágo. Pokocháme se hlavním náměstím a zastavujem se v cukrárně. Martička je tady ve svém živlu a nejradši by všechno ochutnala. K večeři nám paní domácí udělala bisteik a hranolky a jak to tak už u mě bývá, zase jsem se přežral. Marťa se totiž odpoledne nacpala sladkým a ze steaku jenom uzobla. Bohužel se začíná projevovat včerejší prochlazení a vypadá to, že budu mít chřipku.

1.7.    Ráno se dlouho nemůžem dohodnout co podnikneme. Chřipka se mnou pěkně lomcuje. Po obědě jedeme vyprovodit české horolezce, kteří se chystají na Artesonraju (6025m.). Vystupujem s nima u jezera Paron (4170 m.). Ale jenom se projdem, pofotíme a vrátíme se stejným autem zpět do Yungaye.

2.7.    Pavel s Marťou vyráží v deset hodin do kempu k laguně 69. Já zůstávám v Gledelu a intenzivně bojuji s chřipkou (doufám, že né prasečí) a špinavým prádlem.

3.7.    Prasečí chřipka, alespoň navenek, prohrává boj s Paralenem. Na oběd se vrací Martička s Pavlem. Pak se objektivně vzato flákáme a večer zajdem na smažené kuře.

4.7.    Ráno se rozhodujem pro uskutečnění zlatého hřebu naší expedice: výstup na seňor Huascarán. Na devátou je domluven taxík za 20 Solů do obce Musho. Tam operativně domlouváme oslíky do BC ve výšce 4200 metrů a nosiče k horské chatě (4675), kam se jde takovým nepřehledným traverzem náročným na orientaci. Tím si šetříme mnoho sil, kterou budeme potřebovat příští dva-tři dny. U chaty si ve tři odpoledne dáváme litr čaje a pivo. Zbývá nám poslední hodinka k morénovému kempu. Po chvíli lození po šutrech jsme na místě ve 4930 merech. Vaříme nudle, oblékáme péřovky a stavíme stan. Večer je pěkná kosa, ale v péřovce je celkem příjemně.

5.7.    Vstáváme s východem slunce, vaříme ještě malý čajík a před osmou vyrážíme na ledovec. Počasí je zatím fajn. Kašel z nedoléčené chřipky mi sice trochu komplikuje výstup, ale postupujem celkem rychle. Ve dvě odpoledne se uvelebujem ve stanu. Mám toho docela dost. Posledních sto výškových metrů jsem se už docela trápil. Počasí se horší. Chvíli sněží, chvíli pere slunko. Co by taky člověk chtěl v 5950 metrech.

6.7.    Noc je to dlouhá, nemůžu usnout a mám pocit, že mi v plících leží lopata prachu.. Chřipka se totiž projevuje velmi nepříjemným suchým dávivým kašlem. Začíná být jasné, že s tímhle nahoru nemůžu. Pavel se i přes oblačné počasí v jednu po půlnoci rozhoduje, že to aspoň zkusí. Ale po hodině se vrací kvůli silnému větru a viditelnost tak 10 metrů. V sedm začínáme balit a odcházíme s této krásné hory. Bohové hor mě už potřetí nechtějí pustit přes hranici 6000 metrů. Asi to tak má být. Ješitnost by nebyla dobrej rádce ve velehorách jako je Cordillera Blanca. V jedenáct jsme na chatě, kde si dáváme pivo útěchy. Další drobnou nepříjemností je, že mi nějaká vysokohorská ku...va ukradla trekový hůlky schovaný mezi šutrama. Po ledovci to šlo skoro samo, ale po oblázkových cestách s těžkým batohem a bez hůlek si to docela "užívám". S klesající výškou se sice zlepšuje moje respirační situace, ale s rostoucí teplotou a nedostatkem tekutin, subjektivní pocit pohody nevzrůstá. Těsně po čtvrté jsme v Mushu a před šestou v Yungay. Paní domácí mi navaří termosku čaje a slibuje chutnou veřeři. Večeře se, jako ostatně vždy, povedla. Naši horolezečtí přátelé se nás zase pokusili opít nápojem Pisco sour. Hodí se i do čaje nalévaného z termosky :-)

7.7.    Vyhlášen sanitární den. Potřebujem trochu zregenerovat po včerejším sestupu. Ale hlavně po celém Peru jsou občanské nepokoje projevující se blokádami silnic. Na všech hlavních tazích jsou zátarasy a kromě motorových trojkolek nic neprojede. Demonstrace mají trvat tři dny.

8.7.    Po ránu vyrážíme na malý výlet k jeskyni nad Mancosem. Rikšista se nás pokusil natáhnout. Řekl si o 100 Solů, že prej je blokáda. Dostal 30 a myslím, že byl rád. Cueva de Guiterro je taková velká díra ve skále vysoko nad řekou v Cordillera Negra. Je z ní fotogenický výhled na nejvyšší horu Peru Huascarán. Bohužel seňor je už třetí den v mracích, tak to není úplně ono. Zajímavější byla spíš cesta k jeskyni přes visutý most a potom okolo spousty krásných kaktusů. Cestou zpět jsme se taky kousek svezli, ale raději si cenu domluvili předem. Pak jsme se stavili v restauraci na menu a měli radost, jak je to hezky levný.

9.7.    Ráno se dovídáme, že blokáda skončila, ale silnice pořád připomínají crosovou dráhu. Jdeme se zeptat do kanceláře autobusové společnosti a kupujem lístky na osmou večer do přístavního města Trujillo. V Hostalu Gledel srovnáváme účty. Účet za zhruba čtrnáct dní střídavého pobytu činí 950 Solů. Večer se naloďujem na luxusní autobus společnosti Movil Tours, kde si nás před odjezdem z Huarázu nějaký zřízenec natáčí na video. Asi aby potom věděli, kde seděl a jak vypadal případný terorista. Jiné vysvětlení nás nenapadlo. Autobus byl poloprázdný a skutečně pohodlný.

10.7.    Po šesté ranní vystupujem v Trujillu. Příchází k nám chlápek taxikář a že nám udělá celodenní výlet po místních památkách v okolí za 100 Solů pro všechny. Souhlasíme a ještě se k nám přidává jedna německá turistka, co žije v Ekvádoru. Ještě rychle kupujem lístky na večerní linku do Limy za 75 Solů. Je to sice trochu víc, ale prý luxusním autobusem. Postupně navštěvujem chrámy Slunce a Měsíce Huaca del Sol (největší samostatně stojící předkolumbovská stavba v Peru postavená z asi 140 miliónu vepřovic) a Huaca de la Luna (připisované kultuře Moche 6. stol). Dále chrámy La Huaca Esmeralda a La Huaca Arco Iris, taky nazývaná Huaca del Dragón, kerá je jedním z nejzachovalejších chrámů, Muzeum kultur Peru, Chan Chan zbořené rozsáhlé hlavní město říše Chimú postavené kolem roku 1300 rozkládající se na 28 čtverečních kilometech i s královským komplexem Tschudy. Komerční výlet končí u moře na pláži. Konečně se dočkávám mořských specialit v podobě jídla zvaného Chevice Erotica. Krabi, ústřice, krevety, chobotnice, langusty a spousta jiných mořských potvor na talíři spolu s opravdu vynikajícím vínem bylo důstojné rozloučení s Pacifikem. Však tam s Pavlem necháváme 100 Solů. Před setměním ještě děláme procházku podél pobřeží a jak padá tma vyhledáváme útulnou vinárničku, kde si přivozujem lehkou opilost. Kolektivem se necháme dovézt k hlavnímu náměstí odkud je to k autobusu už jen kousek. Autobus vyjíždí v deset a je opravdu, ale opravdu luxusní. Tři řady křesel s podložkou pod natažené nohy. Letušky rozdávají svačinky a občerstvení. Upadám do bezstarostného spánku.

11.7.    O půl sedmé přijíždíme do Limy. Bereme taxíka aby nás odvezl do Hotelu. Je to ale nějakej rapl. Hudbu pouští tak hlasitě, že drnčí výlohy v okolních obchodech. Zpívá si a něco pokřikuje. Nejspíš je po včerejšku ještě zhulenej, ale k hotelu se trefuje na první pokus. Jen po příjezdu budí celou ulici. Po snídani ještě na chvíli uleháme. Před polednem vyrážíme podle mapy v průvodci do Národního muzea Peru. Cesta trvá tak půl druhé hodinky i se svezením kolektivem. Na zajímavé budově muzea se architekti bezesporu dobře seberealizovali. Obsah expozice je taky velmi zajímavý, zejména novodobá revoluční historie. Bohužel, vzhledem k jazykové bariéře, spoustu věcí moc nechápu. Stavujem se na tržnici, kde nás čeká nepříjemná věc. Při placení se dovídáme, že máme falešný peníze. Dohromady v přepočtu tak tři sta korun. Což není tragédie, ale spíš ponaučení pro příště. Někde v Trujillu nám vrátili ze 100 Solovky falsa. Paní ve stánku to brala s úsměvem. Asi je to tady normální. Už jsme si několikrát před tím všimli, že jsou obchodníci při placení opatrní a bankovky důkladně zkoumají, ale že se to může stát i nám, nás nějak nenapadlo. Po lehké večeři si kupujem v supermarketu ještě kuře a láhev vína. Večer na hotelové terase se tímto labužnickým aktem loučíme s touto rozporuplnou, ale krásnou zemí.

12.7.    Toto ráno je trochu smutnější, než byla ta předešlá. Balíme batohy a rozhazujem věci mezi sebou tak, aby se každý vešel do váhového limitu do letadla. Batohy necháváme v hotelovém depositu a pak jdem procházkou k prezidentskému paláci, kde je zrovna nějaký ceremoniál. Pochodujou tam vojáci a přehazujou si pušky do rytmu vojenské kapely. Po chvíli je to ale docela nuda, tak jdem na oběd a zpět k hotelu. Přesun na letiště a odbavení proběhlo bez problémů. Jen při placení výstupního poplatku ze země částečně v Solech, kterých jsme se potřebovali zbavit a zbytek v dolarech spolu s vyrovnáváním drobných dluhů mezi náma, je matematika na hranici naší inteligence. Nakonec se mi podařilo v bezcelní zóně koupit i pěknou knížku s fotkama z Peruánských And.

13.7.    Přistáváme v Amsterdamu a zatím marně čekáme na letadlo domů. S rozumným zpožděním vzlétáme a po hodině i přistáváme v Praze. Po záporné odpovědi na otázku celnice, zda vezem nějaký botanický materiál, nás pouští z letištní haly. Nastupuju k synovci do auta a míříme k domovu. Večer v deset jsem doma, kde mě vítají, bráškem měsíc pravidelně krmené, rybičky.


nahoru na začátek