zpět na hlavní stránku


Nepál, Annapurna trek 2008



18.9.    Ve třičtvrtě na šest nastupuju do auta a Standova Jitka nás veze na autobusák. V Praze se svezeme metrem, potom ještě kousek autobusem č. 100 na Ruzyni. Tam požíráme svačiny a balíme batohy do fólií. Vzápětí jsme objeveni bandou od Tanvaldu s kterou strávíme příští 4 týdny. Děláme předodletové foto a jdeme se odbavit. Skoro celý let do Istanbulu je nad mraky. V Istanbulu přeběhnem na gate 310 a s asi půlhodinovým zpožděním vzlétáme. Následuje složitý výpočet indického času podle palubního počítače v letadle. Výsledek: +2:30 proti Turecku.

19.9.    V Dýlí v Indii je monzun v plné síle a čekání v letištní hale si krátíme pitím bílého vína. Pak se u nás zastavuje postarší Čech co dělá trenéra indickým cyklistům. Že utekl z ČR, pak žil v Torontu a pak v Indii v Dýlí. Ve dvanáct jsme hledali ten správný odletový port a 2x jsme si při tom obešli letištní halu, než jsme našli ty správný schody. Pak nám málem zatkli Jardu M., protože neměl razítko o kontrole příručního zavazadla. Při rolování na Kathmandské letiště jsme obdivovali spoustu cihelen. Ještě v hale jsme si vyřídili víza za 40 $. Nepálští úředníci jsou pohodáři. Jednomu nešťastníkovi z jiné výpravy dokonce prošlo, že nemá s sebou pasové fotografie. U východu z letiště jsme se nechali odlapit oficiální taxi službou, abychom se vyhnuli venkovnímu mumraji a náhončím. Možná to bylo trochu dražší (16 $ na 8 lidí) , ale bylo to v klidu a všech 8 lidí i s bagáží najednou. Ubytovali jsme se v hotelu Encouter Nepal.

20.9.    Ráno v osm si dávám míchaná vajíčka a vyrážíme shánět permit na vstup na trek okolo Annapuren. To se nám po chvíli hledání opravdu daří. Luboš s Miluškou tady totiž před dvěma lety už byli. Někteří jedinci, co neměli dostatek pasových fotografií se nechávají fotit. Po velmi dlouhém vypisování a razítkování a za 2500 rupií (cca 625 Kč) za osobu máme všechny potřebné formality vyřízeny. Zároveň domlouváme mikrobus do Besisaharu. V 1 hodinu odjíždíme za 6000 rupií pěkným velkým mikrobusem. V sedm večer se po zběsilé jízdě ubytováváme v hotýlku, kde sice máme o jednu postel miň, ale Bambuškovi se dobrovolně uskromní. Ale za 300 rupek za všechny - no nekupte to. K večeři si objednáváme smažené kuře s rýží a pivo Everest. A neskončilo u jednoho.

21.9.    Ráno si dáváme vyprošťovací panáky a vyrážíme do města. Tam si kupuju jakousi sladkou špenátovou buchtu, ale chutná nějak synteticky. O něco později vycházíme podél řeky a procházíme podél banánovníků a bambusovým hájem. Obdivujeme pohled na naši první 8-tisícovku: Manaslu 8150 m.n.m. Procházíme přes závěsnou lávku přes řeku Marsyangdi River a kochám se okolní krajinou, natolik odlišnou od toho sem doposud poznal, že musím pořád zastavovat a koukat. U hotelu Manak dostáváme první kontrolní razítko do našich permitů a tím úředně vstupujeme do parku. Podle průvodce nás čeká vodopád s opicemi a tropickými stromy Pandám. Opice jsme neviděli a navíc mi začíná blbnout foťák. Naštěstí se večer ukazuje, že neblbne přístroj, ale fotograf. Používám totiž nový typ lithiových článků s velmi ostrou vybíjecí charakteristikou. Výsledek je, že baterky kleknou velmi rychle a téměř bez varování. Nocleh domlouváme ve vesnici Ngadi (920 m.n.m.) těsně před lávkou. Kouzelná vesnička se zajímavým životem u pramene vody na návsi. K večeři dostáváme vynikající dhal-bat, typické to místní jídlo (rýže s čočkovou omáčkou a brambory a zelenina a jakási placka). Vše výborně okořeněno.

22.9.    Na osmou ranní máme objednanou česnečku. A po snídaní musíme počkat až přejde karavana nákladních oslů a přecházíme řeku po visutém mostě. Konečně začínáme nabírat výšku. Cestou potkáváme jednoho Čecha a dokonce je to pěkná Češka. Přecházíme vískou Bahundanda (1398 m.n.m.) a dáváme si velkou konvici čaje. Odpoledne u obce Syange přecházíme řeku a při sestupu jsou na druhém břehu vidět krásné vodopády. Potom trošku krkolomně přes několik sesuvů míříme k vesničce Jagat. Cestáři to tady nemají jednoduché. V Jagatu jsme o půl páté a hned po ubytování v hotelu Paradise se střídáme ve sprše.

23.9.    O půl deváté vyrážíme proti proudu k vesničce Chamje a potom přes Sattare po velmi působivém terénu. Skály, vodopády, výhledy, občas i nějaký banánovník vytrvalec a zakrslý pětimetrový bambus. Cestou nás zdržují ještěrky, krásní velcí motýli, kteří doslova říkají: "vyfoť mě, vyfoť mě". Za vesnicí Tal, kde měl být údajně kontrolní bod si vychutnáváme jednu z nejdelších lávek. Slábnoucím krokem asi o půl páté docházíme k vesničce Karte. Jsme tady asi jediní cizinci a večer vyzkoušíme nabízené domácí pivo. No k pivu to má hodně daleko, nejspíš nějaký kvas z rýže. Raději jenom doušek abych si nazadělal na srač... Večer Luboš nachází ve svém pokoji deseticentimetrovýho pavouka. Podle paní domácí nekouše a je velmi přátelský.

24.9.    Budíček je po šesté a na sedmou je snídaně. Celkem se to osvědčuje, protože nám stejně pod okny řval kohout (bohužel nebyl v nabídce na snídani). Udělal jsem si čajíček z bylinky Cannabis, která tu všude planě roste. Tak jsem zvědav, jak do toho kopce poletím. Po chvíli ve vesnici Dharapani nám vojáček dává další razítko do permitu. Pekárnu slibovanou průvodcem Lonely planet jsme nějak prošvihli, tak chuť zaháníme v Danakyu černým čajem. Míjíme obří borovice a konečně se začíná trochu ochlazovat. V Koto je další kontrolní bod (check point ) pro trekaře. A hned vedle plněné těstovinové taštičky mo-mo. Jedny z nejlepších co jsme v Nepálu měli. Po pár desítkách minut jsme v Chame a ukecáváme slevu na ubytování hned z kraje obce.

25.9.    Ráno se okolo šesté ranní probouzím a kouřící Květík mně upozorňuje na krásně osvětlenou Annapurnu 2. V osm vycházíme směrem na Pisang. V Bratangu v pekárně si dávám skořicového šneka a fotíme si lebku opice s konopným listem. Opice nepotkáváme, zato marihuany je tady hafo. V Dukure-Pokhari si děláme o půl druhé čajovou přestávku a míříme na Upper Pisang. Cestou se nám opět otevírá pohled na Annapurnu 2. Objevujeme zkratku do Horního Pisangu přes lávku stavěnou původní technologií. Sice vypadá zchátrale, ale je čerstvě posraná od oslů. Osel jako osel, nás to určitě taky unese. Pro jistotu nejdeme jako naši čtyřnozí kamarádi ve štrůdlu, ale po jednom. Pak pokračujeme po druhé straně údolí brodíce se při tom porostem indického konopí většího než stojící Mulisák. Po maličkém bloudění se opět otevírá v plné kráse pohled na Annapurnu. O půl páté se ubytováváme v hotelu Annapurna. Před setměním vyběhnem k budhistickému svatostánku - gompě. U hotelu je taky gompa. Je starší a zanedbanější, nenačančaná pro turisty, ale na mně působí mnohem příjemnějším a útulnějším dojmem. Z restaurace ve výšce 3300 m.n.m. je nádherný výhled na Annapurnu. Hotel se osvědčil. Personál přívětivý, dokonce Milušce dali česnek na její nepříjemný kašel.

26.9.    Dnešní etapa má být krátká, tak vycházíme až o půl deváté směr Ghyaru. Jdeme velmi pomalu a do vesnice přicházíme kolem poledne. Dáváme si předražený čaj a pokračujeme do vesnice Ngawal. Těsně před vesnicí se setkáváme s prvním jakem. Bojí se nás a prchá do polí. Na začátku vesnice se stavujem do hospody a poprvé vidíme špičku Annapurny 4. Ubytováváme se v hotelu Shanti a k večeři si dávám nějaký nudle s příslušenstvím.

27.9.    Asi v šest se jdu vykadit a vidím, že je bombasticky jasno. Pravděpodobně právě skončil monzun a od teď už bude jenom hezky. Na Annapurnách zrovna vychází slunce. Ostatní si toho už taky všimli a fotíme o 106. Začátek etapy je traversem a podle Standovy mapy se máme vynořit až v Braze. Cestou nás přepadá fotografický amok. Je tam jezírko se zrcadlícíma se Annapurnama, klášter a spousta jinejch zákoutí. Maličko scházíme s turistické cesty a v lese se náhodně stáváme svědky jakéhosi buhistického obřadu. Smýkají tam nějakým chlapem a bubnujou u toho a řvou u toho. Připomíná mi to povyšování na mazáka. Údolí říčky Chhetaji khola je hodně zařízlé, fotogenické a už mně nenapadá žádný superlativ. Podél potoka se vracíme přes Mugie -vesničku nedotčenou turismem - do hlavního údolí. Asi ve čtyři odpoledne jsme v Braze. Na konci vesnice se ubytováváme v Himalayan lodge a dáváme si teplou sprchu a studený pivo. S terasy si užíváme krásných výhledů.

28.9.    Ráno se probouzíme až po osmé hodině. Následuje dlouhá porada ohledně itineráře. Po snídani v pekárně jdeme na obhlídku Bragy. Po poledni jdeme na lehko podél řeky do asi půl hoďky vzdáleného Manangu a k jezírku. Zjišťujeme, že ve skutečnosti je tady mnohem víc mostů, než na mapě, což nás mate v orientaci. Ale určitě je lepší víc než míň. V Manangu si dáváme Jablkové koláče a posíláme e-maily o stavu našeho bytí. Před západem slunce se vracíme do Bragy a zpracováváme získané informace o stavu cest k Tilicho lake.

29.9.    Po osmé hodině vyrážíme do Khangsaru. V rozporu s ukazateli jdeme po opačném břehu řeky Khangsar-khola. Maličko scházíme s cesty a tím se odměňujeme úžasným pohledem na naši cílovou vesnici. Pak následuje sestup po spádnici a brzy nacházíme naši správnou cestu. Ubytování máme slíbený zadarmo a na vše ostatní 20% slevu. Jarda B. je dobrý obchodník. Pak jdeme na procházku si vyhlédnout zítřejší cestu. Já jdu ještě na vyhlídku směrem k Manangu a dostávám se hrubě přes 4000 metrů. Přes pasteveckou vesničku (starý Khangsar) se vracím zpět.

30.9.    V sedm jdeme na snídani a venku je hnusně. Na devátou domlouváme poradu. Počasí se mírně lepší, tak se rozhodujeme pokračovat. Dva čeští poutníci od Liberce, co s náma spí ve stejném hotelu, se rozhodují pro ústup. My před desátou vyrážíme do Base campu pod Tilicho lake. Ještě v Khangsaru hlasujem o trase: spodní, střední travers nebo horní cestou přes hřeben. Vítězí varianta traversu, která může být za špatného počasí nepříjemná. Nám se dělá stále lepší počasí, tak není co řešit. Ukazuje se, že volba byla správná. Cestou míjíme školu budhistických mnichů. Za klášterem je i směrovka na odbočku na Yak Kharku. Kousek za ní se cesta dělí. Volíme spodní variantu. Později se ukáže, že vrchní je sice pohodlnější a rychlejší, ale se spadlou lávkou přes docela velkej potok. Pokud nejste trénovaní skokani po kluzkých kamenech, tak by to bylo docela maso. Pak se před námi objevuje úplně nový hotel Tilicho lake u kterého se svlíkáme a mažem ochranými faktory. Teprve až posledních pár žlebů před kempem je rozcestník na horní a střední cestu. Horní se přibližuje 5000 metrům a naše střední traversuje sutí a proplétá se zvětralinovými útvary. U většiny se opět projevuje fotografický amok. Asi o půl třetí jsme v Base campu a domlouváme pokoj se sedmi postelemi. Pro osm lidí to musí stačit. Camp je v nadmořské výšce 4100 m.n.m. Potkáváme tu expedici Martina Minaříka, který si přechodem přes jezero, dělá aklimatizaci na Annapurnu. Rozhodujem se pro zkrácení zítřejší etapy a v campu po návštěvě jezera strávit ještě jednu noc. Času máme dost a předpověď na příští dny je podle Martina příznivá.

1.10.    v šest hodin mně budí močák a při té příležitosti se kochám východem slunce ozařujícím stěnu Annapurny. Pak v klidu čekáme až většina odejde a dáváme si snídani. Odcházíme přesně v devět hodin. Cesta je příjemná a počasí dokonalé. Když před půl dvanáctou jsme na náhorní planině, spatřuji jezero. Je to taková malá louže. A těch louží je dokonce několik. Říkám si, že tady něco nesedí. Stopy ve sněhu vedou dál. A skutečně. Po patnácti minutách se objevuje Tilicho lake v plné kráse. Jezero je ve výšce 4920 m.n.m. , takže předpokládáme, že pětitisícovou metu máme pokořenou. Fouká silný vítr a když dochází ostatní, tak i ten slábne. Počasí nám tentokrát opravdu přeje. Jen malí fotogeničtí beránci si plují po obloze. Jen slabověrní se mohli vrátit z Khangsaru zpět na hlavní trasu. My u jezera obřadně posvačíme a jdeme zpět do základního tábora. O půl čtvrté jsme v kempu a v horském potoku se hygiením. Následují přípravy na večeři. Po objednání to trvalo 2,5 hodiny, takže jsem šel spát vcelku normálně. Normálně chodíme spát trochu nenormálně hned po večeři cca v 8 hodin.

2.10.    Budíme se okolo šesté hodiny a v sedm objednáváme snídani. V jídelně je jako v udírně, tak čekáme venku na mrazu. Naštěstí brzo vychází sluníčko a rychle se otepluje. Cestu k Yak Kharce přes hřeben zavrhujeme, protože je to strmý výstup suťoviskem. Pro sestup by tato trasa použitelná byla. Jdeme tedy traversem po stejné cestě jako předevčírem. U potoka asi hoďku před klášterem si dáváme pozor aby jsme šli vrchnější cestou. Opravdu je ta cesta lepší a rychlejší. A bez hupsání nahoru, dolů. Ale jen do chvíle než dojdeme k většímu potoku. Jsou zde totiž dvě místa, kde se dá dobře rozbít huba. Před potokem se sestupuje přes dost nepříjemný a hodně prudký sesuv. A přes vlastní potok chybí lávka. 2. října to šlo v našem směru přeskočit a holkám jsme trochu pomohli. Sice žádný drama, ale příště... A hlavně v opačným směru bych to asi taky neskočil. Jen co se nám přestala klepat kolena, pokračujeme k starému Khangsaru, který není nevím proč na mapách. Je to velká vesnice, ale bez obyvatel. Jenom chlívky, kozy a spousta jaků. Možná večer přijdou pastevci. Když už odcházíme (asi ve dvě hodiny), objeví se zde skutečně pastevec, a ujišťuje nás v domněnce že správná cesta do Yak Kharky je nad vesnicí doprava. Asi ve tři jsme na ostrohu a zbývají ná poslední dvě hodinky do plánovaného cíle. Vypadá to, že dnešní etapa bude nejdelší a nejnáročnější z celé expedice. Něco po páté jsme v Yak Kharce (4100 m.n.m.) a sháníme nocleh. Po prvním zděšení, že je plno, se ubytováváme v hotelu Ghangapurna. Večeře je balzám na žaludek i na duši. Když personál vidí, jak jsme zmrzlí, dá nám pod stůl kamínka se žhavými uhlíky. Prožívám nirvánu.

3.10.    Ráno jako obvykle vycházíme až po dopadu prvních slunečních paprsků někdy před devátou hodinou. Standa , Jarda a já Mulisák se asi po hodině rozhodujeme vytvořit útočně družstvo, protože ostatní hrají na odpočívadle karty. Do Thorung Phedi (4450 m.n.m.) přicházíme po půl jedné. Dáváme si teplý oběd a koncetrujeme síly na zítřejší přechod sedla.

4.10.    V šest hodin vyráží útočné družstvo ve složení Alena, Míla, Luboš, Jarda B. a Květík. A v sedm za nimi stíhací peruť Jarda M, Standa, Mulisák. Za necelou hoďku doháníme část útoku v Base Campu (v hospodě). Další setkání s členy naší expedice je v další čajovně o pár set výškových metrů dále. Užívám si příkladné aklimatizace při dokonalém počasí. Cesta je čerstvě roztátá od sněhu až skoro k sedlu. No prostě šamani výpravy Alena a Jarda zase zabodovali. Těsně před jedenáctou přicházím do sedla. Čekáme na ostatní a fotíme a zapíjíme nejvyšší bod výpravy. Jdu fotit jezírka kousíček od sedla a přemýšlím od jaký velikosti je jezero jezerem. Protože Tilicho je níž a je podle cedule nejvýše položený. Nevíte někdo kdy se louže stává jezerem? Po návratu od jezírek Luboš nabízí slivovici o který prohlašuje, že dolů ji neponese. Květík se s tou slivovicí obětoval za nás za všechny a Luboš měl tak plán splněn. Asi o půl jedný vycházíme dolů a po půlhodině je svlíkací přestávka. Jarda čaruje: vytváří slunečno a zároveň sněžení. Všichni z toho máme upřímnou radost a krátce na to se stáváme svědky zajímavého meteorologického jevu. Horní dešťový mrak sahající až za nás a pod ním v dálce zelená oáza ozářeného města. Nádherný pohled. prostě Shangri-la (mýtické rajské město Tibeťanů, obdoba Eldoráda). Při sestupu u hotýlku Yakgawa ochutnávám čaj s mlíkem a skořicí, Masala tee. "Vypil jsem Masalu a zítra se poseru " komentuje to Alena. Za sedlem byly odhlasovány gastronomické experimenty, tak už můžu. Něco po páté hodině přicházíme do Muktinathu a ubytováváme se v hotelu Sluneční svit.

5.10.    V osm snídáme a vyrážíme na obhlídku města. Navštěvujeme chrámový komplex Muktinath temple a zatím odolávám pouličním prodavačům. V poledne vyrážíme do Kagbeni. Je to pořád s kopce. Klesáme pouštní krajinou asi 1000 metrů a částečně proti větru. Nic moc podnebí. Asi vstupujeme do jiného systému počasí. Před sedlem bylo vlhko a zeleň a tady poušť a vítr. Asi ve tři jme v cíli a na pátou objednáváme večeři. Já to ovšem morálně nevydržím a kupuju si jačí sýr. Před zaslouženým jídlem navštěvujeme v Kagbeni gompu s pěknou vyhlídkou na střeše a prolezeme skoro všechny uzoučký uličky v tomto starém městě. Při čekání na večeři byl Jarda z hladu tak nervózní, že vylil pivo a pak do toho ještě rozsypal cukr. Večeře bohužel byla trochu redukční, ale Jarda už nic nevyklopil.

6.10.    Po včerejší miniporci mo-mo se rozhodujeme posnídat jinde. Vycházíme asi v osm a v Eklobhatti si dáváme ke snídani bramborovou omeletu. Pak pokračujeme bičováni ostrým větrem nehostinným korytem řeky směrem k Jomsomu. Cestou pokoušíme štěstí a hledáme zkameněliny, které se tady podle naší chytré knížky vyskytují. Když se najde ten správnej šutr a rozbije se, je v něm zkamenělina. Našel jsem dvě, malou a potom velkou co už se nemusela rozbíjením kamene zviditelňovat. Jelikož jsem maximalista, tak jsem si později ještě jednu hezčí zkamenělinu koupil na trhu. Nabízí jich tady mraky v různé kvalitě a velikostech. V Jomsomu si hned na začátku dávám v Mo-Mo centru jedno kvalitní a čerstvé mo-mo. Mňam. Stáváme se svědky svatby a toho jak ženich s košíkem peněz šel vykoupit nevěstu. Pak si jdeme vyměnit peníze, protože oproti informacím a zkušenostem z minulých let se tady cca o 20 % zdražilo. Trochu se horší počasí a začíná pršet. Má to výhodu, že se v tom větru nepráší. Ve tři za osvěžujícího mrholení přicházíme do Marphy. Velmi útulné městečko se spoustou krámků a malebnou gompou. Nemůžeme si nevšimnout, že lidi stále nosí nějaké maso. Dovídáme se, že právě porazili jaka. Všem je jasné, co bude dnes k večeři. V jednom krámku kupuju sošku bohyně radosti - Gamešu. Pak spěchám na hotel Sněžný leopard, kde máme na šestou objednány jačí steaky. Mňam.

7.10.    Vycházíme asi o půl deváté. V Tukuche si dávám předražený koblížek a bohužel nejde elektrika, tak z internetu nic nebude. Na konci vesnice náhodně zhlédneme zabíjení ovce. Mačetou ji usekli hlavu. Měl by to být svátek bratří a sester, protože jsme stopy po zabíjačkách, viděli cestou ještě několikrát. Prý z těchto míst jsou vidět osmitisícovky. Bohužel máme nízkou oblačnost, tak vidíme prd. V Larjungu si v pekárně dávám kafe a skořicového šneka. Krajina okolo už přestává být tak pouštní a je stále příjemnější. Jen škoda těch výhledů schovaných za mraky. Do Kalopani přicházíme před třetí a začíná doopravdy pršet. Dilema jestli pokračovat, či ne, je tím rozhodnuto. Při rozhovoru s domorodcem se dovídáme několik zajímavých věcí. Například že průměrný výdělek dělníka je cca 200 rupií za den (3$, 50Kč). Děti nemají povinnou školní docházku a stojí asi 150 rupek za měsíc a chodí na dvě hodiny dopoledne a na dvě odpoledne. Majetek většinou vlastní ženský a chlapi většinou jezdí za prací. Třeba na kukuřičnou farmu.

8.10.    V osm začínáme prudkým klesáním směrem na Tatopani. Asi o půl jedenáctý se v Ghase stavujeme na jablkový koláč. Příroda je stále různorodější a spatřuji první palmu. Dalším sestupem se stále otepluje a objevují se první banánovníky a bambusy. Po čtvrté hodině jsme v Tatopani (1190 m.n.m.). Ubytováváme se v místní hotelo-pekárně, kde mají spoustu pochoutek. Dovídáme se, že dvě minuty pod naším hotelem je termální koupaliště. Okamžitě sondujeme situaci a za 30 rupek jdeme osvěžit svá tůrou unavená těla. V šest se vracím na pokoj a těším se na místní národní jídlo, dhal-bat.

9.10.    V obvyklou hodinu vycházíme směr Gorapani. Nebe je podmračený a výhledy žádná sláva. Cestou potkáváme domorodce s rýží nalepenou na čele a rýžovými klásky za uchem. Holky je mají vpletený do vlasů. Dovídáme se, že začíná jejich velký (hinduistický) svátek. Něco jako naše vánoce. Po obědě začíná trochu pršet, ale nás to neodrazuje. Peleton se poněkud drolí a roztahuje. Procházíme půvabným pohádkovým mechovým lesem. Za ostrého sluníčka by tak pohádkový určitě nebyl. Takže je vlastně krásně. Navíc se poněkolikáté potkáváme se dvěma sympatickýma francouzkama. Do Goraphani přicházíme po třetí hodině odpolední. Celá dnešní etapa měla jednu zvláštnost. Při stoupání s převýšením 1800 metrů byla skoro celá po schodech poskládaných z kamenů. Při představě, že bych to měl stavět, si říkám, že to dneska byla vlastně procházka. Večer nás čeká vážné rozhodnutí o koncepci dalších dnů. Jestli seběhnout k silnici a do Pokhary na rafty, nebo zůstat ještě dva dny na hřebeni.

10.10    O půl páté vstáváme do chladného rána a v pět vycházíme nalehko bez batohů z Ghorapani (2860 m.n.m.) a zařazujeme se do štrůdlu lidiček jdoucích na Poon Hill (3210 m.n.m.). Za necelou hodinku jsme nahoře a smějeme se bleskům kompaktních fotoaparátů "ozařujících" stěny Annapuren. Výhled je odsud opravdu impozantní. Vychází slunce a lidi se při prvních paprscích olizujících vršky osmitisícovek míní zbláznit. Před námi pózuje jeden sebestředný germán a vůbec mu nevadí, že vlezl do záběru asi sto lidem. Tuto fotku jsem nazval: "Kretén na Poon Hillu". Ač strašně nerad brzo vstávám, bylo to vydařené ráno. V devět se definitivně rozdělujeme. Samozřejmě mírovou cestou. Standa a já pokračujeme na Ghandrung a ostatní utíkají k silnici do Pokhary. My se zatím řítíme napříč údolími směrem na východ. Výhledy jsou bohužel zastřeny zvětšující se oblačností. Opětovně se setkáváme s dvěma francouzkama, Kamilou a Margot. Procházíme přímo pohádkovým lesem. Připomíná mi to Jurský park. Vypadá to, že monzun se ještě na chvilku vrátil a začíná zase poprchávat. Sestup po kluzkých šutrech je nepříjemný. Do Ghandrungu přicházíme o půl páté. Sotva se ubytujeme, začíná doopravdy pršet. Voda ve sprše byla skutečně horká, tak lze dnešní den prohlásit za úspěšný.

11.10.    Probouzíme se do jasného rána. Přímo s terasy máme fotogenický výhled na Annapurnu South a Machhapuchhre. "Mačopučáre" je posvátná hora na kterou se neleze. Při pohledu na její impozantní tvar se té posvátnosti vůbec nedivím. Další poznatek dnešního dne: "děkuji" se řekne "danybat". Je to moje druhé nepálské slovíčko. To první je "namasté". A znamená něco jako "zdař bůh" a používá se při příchodu, setkání i při odchodu. Po snídani si projdeme uličkama Ghandrungu a o půl desáté vyrážíme do Birethanti. Tam dostáváme poslední razítka do permitů a krmíme se rizotem. Ještě kousek popojdeme k silnici do Naya pulu. Tam se pokoušíme domluvit taxík, ale zdá se nám moc drahý. Za cenu asi o řád nižší (100 rupií) vyjíždíme na střeše autobusu na dvouhodinovou jízdu do Pokhary. Cesta to je naprosto unikátní. Výhledy na osmitisícovky, vítr ve vlasech, život podél silnice. Komfort, co se za peníze nedá koupit. Teda vlastně dá. Za 25 korun. Po šesté večerní jsme v Pokhaře a přestupujeme na taxíka k hotelům u jezera. Hotel seženeme až na druhý pokus a trochu dražší (400 rupií), ale po třech týdnech na cestách si to můžeme dopřát. Při odchodu z hotelu nám uniformovaný strážný u vchodu zasalutoval, až jsem se lekl. Výjev jak z venezuelský telenovely. V sedm jdeme na večeři do zahradní restaurace u jezera. Společnost nám kromě spousty bílých ještěrek, vyhřívajících se u žárovky, dělají francouzky z minulých dnů. K jídlu si dávám polívku s názvem Taliban. Docela dobrá. A potom, nevím proč se tomu ten číšník divil, nějaké kuře s přívlastkem "full". Můj milý deníčku. Po 24 dech a nocích strádání při rýži na 1000 způsobů jsem se poprvé přežral. Je to zvláštní pocit jít s přeplněným břichem chudinskou čtvrtí do luxusního hotelu. Svět je trochu divnej. Loučíme se s Kamil a Margot a jdeme spát.

12.10.    Vstáváme hodně pozdě. Na snídani jdeme do jedné postraní uličky a poroučíme si polívku a toasty. Pak se jdeme pokochat Pokharou. Nacházíme hotel, kde se máme potkat s ostatními. Před polednem vyrážíme na velkou stupu za jezerem na kopci. Procházíme místy, kudy normální běloch jezdí taxíkem, takže děti se po nás zvědavě ohlížejí. Cestou ke stupě se k nám připojí asi sedmiletý průvodce, který si před vrcholem řekne o 50 rupek. Dávám mu 10 a vypadá, že je spokojený. Za tu snahu a dobrou angličtinu by si zasloužil i těch 50. Ale nebudu tady kazit ceny. Od toho máme Američany. Cestou zpět si kupuju suvenýr. Pěknou velkou knížku s fotkama Himalájí. K večeři si dáváme grilovanou rybu z jezera. Mňam. Večer se jdeme vyprdět na hlavní bulvár a u stánků s oblečením se smějem pravosti Gore-texu za čtvrtinové ceny.

13.10.    Celý den prd děláme, flákáme se po městě nasáváme atmosféru tohoto městečka. Kupuju si bundu s fleesovou vložkou s nápisy THE NORTH FACE a GORE-TEX. Za 600 Kč hezká bunda do práce. Na ochranné známky se tady moc nehraje a švadlenky jsou tady levný. Po večeři cestou na hotel potkáváme v příjemné zahrádce zbytek naší bandy. Z radosti ze setkání objednáváme ještě jedno pivo.

14.10.    Ráno nás náš hoteliér nadvakrát převáží svým autem na autobusové nádraží. V sedm má odjíždět autobus do Kathmandu. Ale tady se moc nespěchá a čas je přeci relativní. Do Kathmandu přijíždíme ve čtyři hodiny. Hned nás odchytává poslíček a odvádí do hotelu, kde máme schovaný depozit (čisté oblečení). Po měsíci zase sedíme ve stejném hotelu. Působí to trochu nostalgicky. Při placení naše emoce ovšem mění znaménko. Pivo za 250 rupií. V tomhle hotelu si nekoupím už ani žvejkačku. V pět vyrážíme do víru tohoto podivného velkoměsta. Na tržnici si kupuju jakýsi šašlik s rýží na ekologickém tácku z lisovaného listí. Lehká večeře za v přepočtu 4 koruny. Pak ještě nějaký ovoce. Široko daleko jsme tady jediní bílí. Žádný pozlátko pro turisty.

15.10.    Ráno jsme se nějak minuli se zbytkem bandy, tak vyrážíme se Standem na Durbar Squere Basantapur. Náměstíčko se spoustou náboženských staveb a stavbiček mělo své kouzlo. Pak se výletnickým krokem přesouváme na Swayambhunath Stupu. Na úpatí kopce nás vítá spousta opic. Sice dávají najevo, že doma jsou tady ony, ale jinak jsou v pohodě. V blizkosti stupy zrovna probíhá nějaký obřad se spoustou červeně oděných dívek. Je na co se dívat. Výhled na hlavní město Nepálu taky stojí za to. Cestou dolů spatřujeme pohřebiště. Místo kde spalují mrtvé. Atmosféra (v tomto případě i doslova) poněkud nevábná. Trudomyslnost jdeme zahnat do restaurace. Z nepozornosti si objednáváme čínský jídlo. Jsou to sice brambory, dokonce tak i trochu chutnají, ale vypadají jako nudle. A nevíc k němu dostáváme hůlky. Ještě, že mi zbyla lžíce od polívky, protože jinak bych při manipulaci s jídlem nejspíš ztratil zbytky důstojného vzhledu. Večer se jdeme do města rozloučit s touto formou civilizace. Zavítáme do jedné z nejdražších restaurací v Kathmandu. Poctivý steak za asi 90 Kč. Pak pokračujeme v Jazz klubu. Je zde spousta zajímavejch lidiček z různých koutů planety a mě to připomíná scénku z filmu Hvězdné války. Jak tam u baru sedí různí ufouni. Jeden s tykadlama, druhej s chobotem, třetí je krásná kříženka Američanky a Inda a dva co mluví strašně divnou řečí, které nikdo nerozumí - češtinou. Už mi asi po dvacáté za poslední tři dny nabízí Mariánku. Je to mazec. Parafrázoval bych to slovy: "A to je taková pěkná tečka za tím naším výletem".

16.10.    Vstáváme zase o něco později a ke snídani si dáváme sýrový komplet a jablkový koláč s medem. Jízda taxíkem-závodníkem na letiště ve mě vyvolává náznaky strachu. Odbavení na letišti je opět pohodové a bez byrokratických obstrukcí. Jen se musí zaplatit letištní poplatek. Od Nepálců by se mohli ostatní učit. V Dílí se stáváme obětí b yrokracie. Ti čmoudi nemůžou (nechtějí) pochopit, proč máme tranzitní vízum. A nechcou nás pustit k našim batohům a posílají nás do tranzitního prostoru. Ale batohy jsou mimo něj a my přeci víza máme. Turbani nechápou, že letíme dvěmi společnostmi a batohy nám do druhého letadla nikdo nepřenese. Naštěstí Jarda B. umí dobře anglicky a úředník nechce k řediteli na kobereček, tak nás nakonec pouští. V letištní restauraci si dávám údajně typický Indický jídlo: Murgath Maknani. Do Prčic! Zase rejže!

17.10.    Let z letiště Delhi do Istanbulu trvá nekonečných 6,5 hodiny. Nějaký čmoud v letadle smrdí jako bezdomovec po hodně dlouhý zimě. Malou útěchou mi je, že se při tomto letu roznáší dvě jídla. Přistáním v Istanbulu jsme v Evropě nejen geograficky, ale i subjektivně. Dokonce i záchod v Turecku není turecký. Celní kontrola po přistání v rodné vlasti spočívá v pozdravu: "dobrý den" a zamávání českým pasem. Asi v devět večer jsem doma a setkávám se se svými žijícími rybičkami. Himalájské dobrodružství definitivně končí.


nahoru na začátek