Indie 2017 Tady se můžete podívat na fotky 16.10.    V sedm vyjíždíme autem do Prahy. Na letišti se setkáváme s Jardou a Honzou. A taky s Miluškou, Lubošem a Květíkem, kteří měli letět do Istanbulu předešlým letem. Ale neměli vytištěné ty správné papíry potvrzující přidělení elektronického víza. Naštěstí jim přebukovali let na stejné letadlo s náma. 14:35 tudíž odlétáme společně do Turecka. V Istanbulu se setkáváme s posledním členem výpravy – Miladou, Květíkovou sestrou. 17.10.     Hned ráno, po přistání v Dillí, měníme na letišti prachy. Před letištní halou chytáme autobus jedoucí na autobusák u Kašmír gate. Tam jsme ani nedošli na nástupiště a hned u brány nasedli na autobus na Čangilar. 13:44 přestupujeme na autobus do Kalky. Ovšem nadvakrát. Prvně musíme popojet na jiný autobusák. V Kalce jsme ve čtyři odpoledne. Tisková mluvčí – Milada – jde zjistit, kde je nádraží a taky možnost jet místokrálovým vláčkem do Shimly. Pak jdeme hledat ubytování. Je za 500 rupek s jedním ručníkem pro dva na pokoji. Ručník navíc se mi daří ukecat. Pak jdeme na večeři. Obsluha se sice tváří chápavě, ale pro osm lidí přinese devět jídel. Ale jídla se jim povedla, tak jim tu devátou porci zaplatíme. Česnekový kuře opravdu plavalo v česneku. 18.10.    Ve čtvrt na osm máme budíček a Milada jde koupit lístky na vlak. Volné jsou až na cestu zpět. Nasedáme na bus do Shimly. Tam se dozvídáme, že další spoj do Thiuni jede už za hodinu a je dnes poslední. Tudíž na nákupy čas není. Cesta úzkými silničkami ubíhá velmi pomalu. V Thiuni jsme po osmé večerní. 19.10.    Ráno se pokoušíme sehnat plynovou bombu, ale marně. Budeme se muset spoléhat na Květíkův benzíňák. Že jsem si ho trouba nevzal taky?! Čekáme na autobus co, by měl jet v jedenáct. Z Naitwaru už snad konečně půjdeme pěšky. Ve dvě se ve vesnici ubytováváme za 1000 rupek pro všechny. Hodně spartánský „hotel“. Ale budeme bydlet v „centru“. 20.10.    Ráno po snídani vycházíme strmým sestupem. Pohodovou vycházkou jdeme podél řeky. O půl jedné dáváme oběd ve vesničce Dhola. Pak pokračujeme na Sevu. Po drobných navigačních problémech, kdy šipka ukazuje nahoru a místní nás posílají dolů, přicházíme za soumraku do Sevy. Naše mapa 1:750 000 se ukazuje jako velmi orientační a posílala nás do úplně jiné vesnice a do jiného údolí, než potřebujeme. V Sevě (1920 m.n.m.) se ubytováváme za 3500,- a za 400 večeře. Společnost nám v noci dělají obrovští pavouci. Nikoho nepokousali. 21.10.    Vycházíme už po osmé hodině. Všichni jsme po včerejšku trochu skeptičtí k našemu plánu, tak i přestávky jsou o poznání kratší. Orientace podle mapy je stále slušně řečeno problematická, ale už ji tolik nevěříme a řídíme se zkušeností a intuicí. Takže jsme před třetí v Jiskonu (2349 m.n.m.). Pokojíček je naprosto luxusní. 22.10.    V sedm vstáváme, snídáme a v osm vycházíme z Jiskonu přes Jakha (2680), kde si dáváme čaj. Cílem dnešní etapy má být Saribasa Thash. Kousek za Jakhou musíme přes lávku. Ale spíš je to jen kus klády a hranolu pohozený mezi šutry v potoce. Já raději brodím. V Saribasa Thach jsme těsně před třetí. Končí pásmo lesa a dál nic útulného nevidno. Je tady kamenná chýše a je to tady trochu chráněno před větrem. Stavíme stany (ne všichni) a rozděláváme oheň, u kterého je útulně. Počasí se trochu kazí a z nebe padá něco bílého. 23.10.    Vstáváme do hezkého rána. Zpočátku vede cesta zvolna. Ještě by se našlo pár plácků na stany, ale asi ne pro všechny a taky by tady pořádně foukalo. Nerespektujeme instrukce průvodce, že máme jít pod vodopádem doleva. Prostě tudy cesta nevede. Pokračujeme vpravo a děláme dobře. Doleva se totiž má jít až pod tím vrchním vodopádem. Jsou tam pěkně vyskládané šutry, tak se ta divoká voda dá s trochou opatrnosti přejít. Sluníčko nám na chvíli pěkně topí, tak si trochu odpočíváme. Do B.C. to už musí být jenom kousek. Do kempu přicházíme před druhou odpolední. Jsou tady připraveny stany na nějakou expedici (a nebo po ní). Místí obsluha je nějaká nekomunikativní. Stavíme stany a těším se na večeři. Začíná být pěkná zima, fouká a taky se už projevuje nadmořská výška cca 4300 metrů. Ve spacáku je ale dobře. O půlnoci se jdu vyvenčit. Mrze až praští a vlhká zem k potoku je zmrzlá. Nad hlavou mám bezmračnou hvězdnou oblohu. 24.10.    Vstáváme do mrazivého rána. Ale slunko pere, seč mu síly stačí. Vycházíme o půl deváté. Musíme troch zpět k vodopádům a pak stoupáme do vytouženého sedla Rupin Pass (4650 m). Jde to pomalu a sedlo ne a ne se objevit. Konečně ve 12:20 je sedla dosaženo. Před čtvrtou jsme v tábořišti. Je chladno, fouká, ale je o poznání líp, než minulý večer. 25.10.    Čekáme až na nás posvítí sluníčko. Trochu necháme oschnout stany a vydáváme se na sestup. Zpočátku jdeme zamrzlými potoky, potom kravskými hovny a potom míjíme první kamenné stavby. Civilizace je nám stále blíž. Asi v půl čtvrté přicházíme do městečka Sangla. Je to šílené městečko ve stráni. První, co děláme, když dojdeme na hlavní třídu, doplňujeme kalorie obědem v malé jídelně. Hned vzápětí se ubytováváme. Teplá sprcha je balzámem na tělo i duši. 26.10.    Vstáváme poměrně brzo, a tak musíme počkat, ač otevřou krámky se snídaní. Momo a omeleta, je i pro mne vydatná snídaně. V deset má jet autobus do Shhittkulu. Ale nějak se mu nechce. Někdo říká, že v jedenáct, jiný že až ve dvanáct. Tak raději domlouváme taxíka a v půl dvanácté jsme namístě. Pár kilometrů od Tibetu. Děláme procházku podél řeky proti proudu a potom si jdeme vyfotit zdejší templ. Když se vracíme do Sangly, tak se necháváme vysadit čtyři kilometry před městem a zbytek docházíme pěšky. Fotíme a kocháme se malebností krásného údolí a krkolomností, jakou je silnice ve srázu vedena. Do Sangly se vracíme se západem slunce (3/4 na 5). 27.10.    Vstáváme před sedmou, abychom byli v osm na autobusáku. Pojedeme do Reckong Pea. Jsme tam v deset hodin. Díky Miladiným komunikačním schopnostem máme do půl jedný výřízen permit na průjezd pohraniční oblastí. Ubytováváme se v hotelu Internacional a jedeme autobusem do Kalpy. Vyfotíme skupinu templů a hledáme restauraci podle Lubošova průvodce. Jmenuje se Modrá ústřice, nebo tak nějak. V hotelu mají jenom jedno jídlo a naše návštěva a chuť zde gastronomicky experimentovat, je trochu rozhodila. Raději se najíme v malé „šmudlikárně“ a vracíme se busem na hotel. 28.10.    V osm máme objednán čaj. Na devátou musíme být na autobusáku. Do Tabo je potřeba ten pracně vyřízený permit. Autobus má zpoždění a vyjíždí až asi v jedenáct. Následuje asi osm hodin jízdy kamenolomem, prašnými cestami, vyhýbání se na centimetry s protijedoucími autobusy, impozantními výhledy do údolí a to i kolmo dolů. Zajímalo by mě, co tady ti indiáni mají, že jsou do týhle oblalsti ničeho, tak přísné restrikce na vstup. Před příjezdem do Tabo nám řidiči domluví telefonem ubytování a večeři. U nás by se to cizincům asi nestalo. Je to od nich velmi hezké, protože je po sezoně a skoro nic už tady nefunguje. Večeře je vynikající a ubytování taky. 29.10.    Před osmou se jdeme nasnídat do té jediné poslední restaurace, co funguje jen pro místní i přes zimu. Pak jdeme do historického centra domluvit prohlídku s mnichem. Je to jeden z nejstarších buddhistických chrámů na světě. Po prohlídce, přes počáteční trable se daří sehnat taxíka. Veme nás k Dhakhar old monastýru. Starý (i nový) monastýr je postavený na pískovcové naplavenině. Ale vevnitř je útulno. Pak nás řidič hodí zpět k silnici do vesničky. Ve vesničce mají momo s kozím masem. S malým zpožděním nasedáme na autobus do Kazy a asi v pět jsme na místě. Chvíli hledáme vhodné ubytování s počtem postelí odpovídající počtu nás nocležníků. Nějak je problém vysvětlit, že chceme každý svoji postel. K večeři máme česnekové nudle, po kterých mohutně prdím. 30.10.    Vstávám po páté hodině pokousán od blech. Aspoň myslím, žádnou jsem při kousání nenachytal. Jdeme na objednaný mikrobus do Manali. Řidič se dává načas, ale nakonec se daří. Navíc s náma jedou i řidičovy kamarádky. Jedna je tak ukecaná, že se mi uši kroutí do ruličky a i ta indická hudba, je proti tomu andělský chór. Cesta je to dlouhá a vcelku náročná. Aspoň že cestou jsou dvě přestávky na občerstvení. Do Manali přijíždíme po šestnácté hodině. Noční Manali se mi jeví jako zatím nejsympatičtější indické městečko. Při usednuti na postel v hotýlku z pod postele vyběhne nějaká mega-myš. Snad opravdu odešla a nebude tady bydlet s náma. 31.10.    Vstáváme trochu později, protože hotel ve kterém spíme nemá na pokojích okna. Jdeme do lázeňské čtvrti s horkými prameny a největším výskytem hippiesáků v Indii. Lázně sice neodpovídají normám EU, ale jsou skvělé. 1.11.    V devět nasedáme na autobus do Kulu a po poledni tam jsme. Ptáme se na autobus na zítra. Má jet před osmou a cesta má být asi na osm hodin. Taxíkem jedeme na malý výlet k Betli templu. Večer si dávám jakési jelito. Cítím z toho krev, ale bez krup. Pak si dávám hot-dog, ale bez dog. Jenom nějaké zelí a sýr. 2.11.    V 7:45 nastupujeme do autobusu „de luxe“. Vyznačuje se tím, že má pouze dvě a dvě řady sedadel (normálně jsou dvě a tři) a batohy nejsou na střeše, ale dole pod podlahou. Cesta do Shimly může začít. Asi ve čtyři jsme v Shimle. Téměř okamžitě přestupujeme na městskou dopravu a popojíždíme k vlakové zastávce. Domlouváme hotel kousek od nádraží. Zatím nejluxusnější, co jsme měli. 4500 rupek na všechny na noc. 3.11.    Po snídani jdeme na kopec s pánem opic. Hanuman je obrovská socha růžové opice. Spousta opic, co tady žijí, nám zpestřují zážitek. Pozorujeme skupinku fotografujících se lidiček. Jedna z opic se nepozorovaně ze zadu přiblíží k fotografovaným dívkám a krade jedné z nich ze zadní kapsy mobil. A utíká s radostí s lupem pryč. Vzápětí se scénka opakuje, protože opice jsou mazané, využijí nastalého zmatku ke krádeži dalšího telefonu. A pak od koho se to někteří spoluobčané naučili. Tentokrát se ale podařilo vyměnit telefon za pamlsek. K pozdnímu obědu si dávám skopové. Za soumraku ještě navštěvujeme uličku s ovocem zeleninou. Prodavači se překřikují o zájem spousty tlačících se lidiček. 4.11.    V klidu se nasnídáme v hotelu a jdeme na místokrálův vláček Himálajská královna do Kalky. Cesta vláčkem je zážitek. Nikdy jsem si nemyslel, že vlak může dělat ve stráni serpentýny. V Kalce přestupujeme na rychlík. Najít správné nástupiště je trochu problém. Pak najít správný vagón taky. Ale nakonec s pomocí dobrého muže zadaří a těsně před pátou odpolední vyjíždíme. Předměstí Dillí vypadá jako vstupní brána do pekla. Slamy s temnými zákoutími a občasné světýlko z plechových obydlí těch co mají elektřinu. Trochu pozitivní nálady přináší jakási sešlost Hare Krišna, která má na druhé straně kolejí hlasitý koncert. Před jedenáctou jsme namístě. Přesouváme se na jiné nádraží, Nazrad Nizamuddin. Opět mě překvapuje kolik lidí i s batohama se vejde v Indii do běžné dodávky. Daří se koupit lístky na noční vlak do Agry. Následuje rychlá pozdní večeře. 5.11.    Nastupujeme do vlaku do Agry. Vlak je totálně přeplněný. Uchylujeme se do lůžkového vagonu. Lidé jsou milí a uvolňují nám místa na spodním lehátku, abychom si moli sednout. Dokonce jeden milý člověk dává malé všimné průvodčímu, aby nás z toho lůžkáče nevyhodil. Dobrota zdejších lidí je opravdu úžasná. Po vystoupení z vlaku si najímáme tři rikši. Ač unaven, vychutnávám si závodní jízdu tří navzájem se předjíždějících rikš noční Agrou. V pět sondujeme vstupní bránu Taj Mahalu. Po šesté hodině kupujeme lístky a dlouhou frontou a kontrolou jak na letišti se dostáváme dovnitř. Fotíme, ale je velký opar, nebo spíš smog. Kousek od východu se stavujeme v restauraci. Majitel poznává naši češtinu a zdraví: „Ahoj, dáte bramborák". Tomu prostě nejde odolat. Trvalo mu to dlouho, ale výsledek se vcelku povedl. Na indické poměry trochu nevýrazný, ale nebyl mastný a z kvalitních nastrouhaných brambor. Škoda, že tím pozdravem vyčerpal asi padesát procent své české slovní zásoby. S plnými bříšky jdeme hledat hotel. Nacházíme krásný za 700 na dvojici s terasou a výhledem na Taj-Mahal. 6.11.    V devět si berem dvě rikši a jdeme na autobusák. Dávám nezdravou snídani. Tři druhy smažených placek a taštiček. Do Fatehpur Sikri přijíždíme asi za hodinu. Na náměstí je spousta otravných prodejců. Nakouknu i do muslimského svatostánku. Půjčí mi čepičku z umělé hmoty, aby byl naplněn bonton. Pak přecházíme do části, kde byl panovníkův harém. Ten je placen. 500 rupek to stálo a služebnictvo ani holky v harému nejsou. Už několik století. Ale poměr „výkon – cena“ je oproti včerejšku lepší. Po návratu k autobusáku si dáváme pozdní oběd. Autobus zpět do Agry jede každou půlhodinu. K hotelu zase rikšou. Na poslední chvíli měním peníze, protože s 20-ti rupkama, co mám v kapse, bych mohl jít leda do slamu. Večeři plánujeme na hotelu. 7.11.    Po snídani nastupujeme do dvou rikš. Osm lidí i s batohama je určitě i na místní poměry slušný výkon. Kouzelnou náhodou rovnou chytáme bus do Dillí. Tam jsme asi ve čtyři. Přepravujeme se rikšami na místo doporučené průvodcem a Lubošovou pamětí. Hostel je ale dávno zrušen, tak se polovina výpravy pouští hledat důstojnou a cenově přijatelnou náhradu. Čekání si krátím pozorováním švábů, kteří tady u kanalizace mají loviště. Po dlouhých peripetiích, nedorozuměních, chyb v komunikaci a hlouposti (byť velmi ochotných) Indů, se daří hotel zajistit. 8.11.    Po snídani na hotelu jedeme rikši (tuktuky) na Červenou pevnost a potom kousek přes ulici na Páteční mešitu. Později odpoledne na Connaught Place. Tam si kupujeme tekuté občerstvení na večer a metrem, nebo spíš nadzemkou, jedeme zpátky k hotelu. 9.11.    Po snídani domlouváme tuktuky a jedeme k Qutb Complex s mohutným minaretem. A taky se slavným železným sloupem, co nerezaví a i Erich von Daniken je z něj paf. Pak se tříkolkama přesouváme k Lotos templu. Moderní hinduistický architektonicky velmi zvláštní svatostánek. Pak jako správní turisti jdeme nakoupit suvenýry. Zkušeně se metrem vracíme zpět k hotelu. 10.11.    Budíček brzo ráno ve čtvrt na čtyři a taxíky jedeme na letiště. Batohy jsou odbaveny, letenky v kapse - musíme domů. V Praze máme asi nejdelší přestupní čas z celé Indie. Jízdenky do Třebíče jsou vyprodány. Volno je až po osmé. Pauzu vyplňujeme svatomartinským husím stehýnkem a špekovými knedlíky se zelím. Jsme doma.