zpět na hlavní stránku


Argentina, Rio Colorado



17.1.    Po obědě vyrážím s těžkými zavazadly na nádraží a pak jedu rychlíkem do Brna. U Myší díry mě nakládá Andrea a veze mne k s sobě domů do Řečkovic. Cestou zažíváme malou dopravní nehodu, kdy slečna za náma nedobrzdila a šťouchla do nás. Naštěstí bez následků pro obě strany. Okolo šestý jedem s Johnem za Márem. Celá grupa balíme bágly a řešíme poslední drobné výstrojní nejasnosti. Večer se trochu přežírám smažákem.

18.1.    Nasnídaný buchtami od maminky pokračuju v balení. Po obědě odjíždíme za Markem, kde podle osobní váhy rozdělujem jídlo od sponzora fy Nestle - instantní jídla a Margotky, Deli, Studentský pečetě, atd. Je toho na 10 dní pro 4 lidi. Takže velká a taky těžká hromada. Vcelku na poslední chvíli vyjíždíme do Vídně, kde nastupujem do takovýho malýho letadýlka, kam se snad ani ty naše velkozavazadla nemůžou vlézt. Za hodinu a čtvrt přistáváme a přestupujem na "dospělé" letadlo.

19.1.    Po cca čtrnáctihodinovém letu přistáváme v Buenos Aires. Vydatně prší. Márovi celník zabavuje dvě štangle salámu, jakožto zakázanou čerstvou potravinu. Mně při otvírání zapáskovaného zavazadla nařízne tašku. Je sice stará a zdevastovaná, ale nepotěší to. Celník pak kontrolu provedl jen zběžně a hranatý vysušený lovečák v igelitce neidentifikoval jako jídlo. Přesouváme se taxíkem za 50 dolarů na autobusák a za 355 pesos na osobu kupujem jízdenku do San Juanu. Autobusové nádraží svojí organizací připomíná spíš letiště. Florenc je proti tomu parodie. Dáváme si první pivo na území Argentiny a absolvujem malou procházku po Buenos Aires. Každý druhý auto je tady taxík. Úžasný je, jak tohle dvacetimiliónový velkoměsto je i v dopravní špičce bez dopravní špičky. Šířka silnic je snad větší než Václavské náměstí a mně se tady začíná líbit. V osm večer nastupujem do patrovýho luxusního autobusu a vyrážíme na 1400 km dlouhou cestu.

20.1.    Po patnácti hodinách jízdy jsme v San Juanu. Je hezky slunečno a teplo. Mára ztropí malé pohoršení tím, že se převléká do kraťasů hned na autobusáku. Místní policie to naštěstí řeší pouhou domluvou. Mě při převlékání naštěstí neviděli. Pak si jdem prohlédnout San Juan. Na zítřek na osmou hodinu máme koupený lístky na autobus do Barrealu.

21.1.    S o něco těžšími bágly po nakoupení dalšího proviantu se po noci strávené v hotelu přesouváme zpět k autobusáku a vyjíždíme do městečka pod horami, do Barrealu. Cestou se pampa pomalu začíná zvedat ve vrchovinu. V Barrealu John s Markem domluví arrieros, muly a auto na odnos materiálu do hor do základního tábora. Nastává první náznak komplikací. Hotely jsou obsazený. Začíná pršet. Stará paní z hotelu u kterýho čekáme na zázrak nás posílá na policii, kvůli povolení vstupu do hor. Ve skutečnosti je to spíš jakýsi revers. Ten si poslušně vyřizujem a po návratu nás paní, i přes prvotní odmítnutí, ubytovává (20 pesos na osobu). Přestává pršet a trudomyslnost je zažehnána. Večer zajdem na hovězí steak a místní odrůdové víno. Takže to dobře dopadlo.

22.1.    Dnešní den bude ve znamení pasívního odpočinku, protože odvoz a muly jsou domluveny až na zítřejší brzké ráno. Kupujem kanystr a benzín (plynové bomby se nám podařilo sehnat v San Juanu). Po obědě přebalujem batohy na dvoudenní pochod k základnímu táboru. Zbytek zavazadel totiž uvidíme až za dva dny v Base campu (aspoň doufám). Večer si zajdem do pizzerie a nemůžem si odpustit zdejší červené víno.

23.1.    V šest hodin, ještě za tmy, nastupujem i se spoustou zavazadel na terénního veterána. Asi po hodině jízdy řidič svojí "šikovností" způsobí, že musí měnit píchlé kolo. Krásně se rozednívá a stařičký automobil pokračuje v jízdě. Pak se stavujem v další policejní stanici, pak chvíli jedem a pak těsně před další policejní stanicí musíme vystoupit, neb náš starožitný samohyb by tenhle brod asi neprojel. Četníci ze stanice Santa Anna si nás zapisují, doplňujem zásoby vody, jejíž zabarvení nepůsobí moc pitně a nakládáme zásoby jídla a materiálu na muly. Auto nás přišlo na 800 a muly na 7000 pesos. S takovýma cenama jsem nepočítal. Nu což, kartu mám, po návratu z hor podojíme bankomaty. A teď už musíme po svých. Údolím řeky Rio Colorado půjdeme dva dny. Užíváme si první brod. Pak další, po kterým necháváme na nohách sandálky, protože čekáme, že nebyl poslední. A opravdu není. Hladina některých je u menších členů výpravy až po rozkrok. Vzhledem k rychlosti a síle proudu si člověk musí počínat dost obezřetně. Odpoledne kolem pátý se zvedá vichr z hor, ochlazuje se, začíná pršet a tak se schováváme do blízké jeskyňky. Naštěstí se počasí slituje a my můžem dojít k plánovanému kempovišti, který je už nedaleko. Večer obdivujem krásu hvězdné oblohy jižní polokoule naší planety.

24.1.    Vstáváme do krásného dne. Dnešní brody taky stojí za to, ale už jsme zkušenější, tak je zvládáme stále snadněji. Sice se nenápadně ochlazuje, ale slunko pere jako prdlý. Odpoledne, asi ve čtyři hodiny, nás čeká nepříjemný překvapení. Naše batohy nesené na mulách jsou složený asi dva kilometry před základním táborem. Takže si budeme muset ten zbytek na několikrát odnosit sami. Večer se nám z mraků ukáže Mercedário ve své plné kráse.

25.1.    Vstáváme po osmé ranní a po snídani jdem pro zbytek věcí pod kemp. Jinak neděláme vcelku nic, jen přizpůsobujem organismus na nadmořskou výšku 3600 metrů. Počasí je nestabilní, tak se nemá cenu nikam výš pouštět.

26.1.    Kolem osmý sluníčko osvětlí náš stan a přesně v té chvíli dovaří Marek čaj. Prostě idylka. Po snídani se připravujem na malý jednodenní výlet pod Ramadu. Cestou obdivujem 6685 metrů vysoké Mercedario. I když se nám líbí, tak se nám vůbec nelíbí. Teda ta případná cesta na něj je pro nás nereálná. Cerro Negro (5594 m.) vypadá o dost dostupněji. My zatím pokračujem údolím a pravděpodobně dnem bývalého jezera pod horu Ramada (6351 m.) kousek od čela ledovce Italia. Děláme malý piknik a jdem se podívat až k němu na ledové útvary zvané penitentes. Potom jdem ještě kousek výš prozkoumat nástup na Ramadu. Výškový rekord výletu je 4353 metrů.

27.1.    Ráno vstáváme v náš oblíbený čas v osm hodin, kdy sluníčko osvětluje stan. Námraza je sice romantická, ale sluníčko je sluníčko. Pak se dlouze balíme a o půl jedenáctý vycházíme na dvoudenní výlet na plato ledovce pod Mercedáriem, kde přespíme ve vyšší výšce kvůli aklimatizaci. Cestou fotíme a sbíráme kameny s krystaly pyritu. Ve čtyři docházíme k útvarům penitentes. Vítr předvádí svoji moc a začíná sněžit, tak stavíme stany. V sedm jsme najedený, napitý, i počasí se malinko lepší a tak si pochvalujem jak se nám ten den hezky vydařil.

28.1.    V osm osvětluje sluníčko stan, ale moc se nám z vyhřátých pelíšků nechce. Ve 4420 metrech je po ránu docela kosa. Nicméně tady jsme kvůli horám a ne kvůli spaní, tak vaříme čaj a polívku a radostně, jenom s foťákama, popojdem k úžasnému ledovému království z penitentes nejrůznějších tvarů, velikostí a uskupení. Fotíme jako o život. Po obědě balíme stany a scházíme do base campu. Fouká silný vítr a kazí se počasí. Brod přes řeku není na suchou nohu. Než tím širokým řečištěm přepajdám, pěkně mě mrazí nohy. V základním táboře přestěhujem stan na lepší místo a pak začne při vaření večeře doopravdy pršet, tak se musíme na konzumaci vejít do našeho poměrně velkého stanu.

29.1.    Na dnešek nic konkrétního neplánujem. Po obědě začalo pršet a vypadá to, že jen tak nepřestane. ... Večer přestalo.

30.1.    V šest ráno máme budíček. Ještě svítí hvězdy a obloha je vymetená. Po poctivé hodince vycházíme na Carro Negro. Začínáme malým broděním, ale za rozbřesku je málo vody, tak to jde skákat i ve skeletech. Cesta pokračuje suťoviskem a pak sutí podél skal. Dále cesta stále velmi prudce stoupá pro změnu sutí, nad kterou se suťovým výšvihem dostáváme nad suťový svah a v 15:20 jsme na náhorní planině ve 4700 metrech nad mořem. No nevím, jestli to byl dobrej nápad, jít rovnou ve skeletech. Sice jsem to přežil, ale cesta dolů bude jistě masochistický zážitek. Pomalu se ohlížíme po místě na spaní. Spíme téměř na hřebeni, malinko schovaní za hranou, kde je ten vítr snesitelný. Lepší místo prostě nalézt nelze. Do večera pak roztápíme sníh, aby bylo zítra při výstupu na Cerro Negro co pít. Večer se pak vítr utišuje, pak zesiluje a pak zas utišuje.

31.1.    Jakmile sluníčko něco po sedmé osvítí stany vstáváme. Vaříme rychlou polívku a vyrážíme na Cerro Negro (5594 m.). Zprvu dlouho po šotolině s jen mírným stoupáním. Takto nastoupáme asi 400 metrů. Nazouváme mačky a čeká nás 600 metrů strmého kopce ve sněhu. Ve 14:20 vrcholím. Fouká jako kráva. Při některých poryvech máme problém držet se na všech čtyřech. Což znamená, že ke 140 km/h moc chybět nebude. Dokonce jsem dostal jednu ránu od sněhu-ledu jak přilítl z návětrné strany svahu. Takže rychle se pokochat, bliknout foťákama a rychle dolů, než nás to sfoukne. Návrat byl podstatně rychlejší. Nejspíš ani nebudem v tom větru vařit. Ještě že stany vydržely a neuletěly. Na noc přebudujem a zmohutníme kamennou zídku okolo stanu. Večer se ten vítr míní snad zbláznit a tak nezbývá než doufat, že stan Vaude K2 vydrží. Vydržel. A v noci se vítr trochu zklidnil.

1.2.    Podle našeho zvyku vstáváme ve chvíli, jakmile slunce osvítí stany. Uvaříme svíčkovou (Dobrý hostinec) a vyrazíme na sestup. Sice to pěkně odsejpá, v tom suťovisku i doslova, ale i tak toho máme po 4 hodinách tak akorát. Ještě přeskákat řeku a jsme doma v base campu. Dokud je teplo, tak se trochu zhygiením a pak budem oslavovat. Včera jsem se totiž, kromě dosažení bezvýznamného vrcholu, dožil i bezvýznamného životního jubilea. Již odpoledne začínáme popíjet slivovici a smažit placičky na moji počest. Po setmění jsme rozdělali ohýnek z nalezených klacíků v této výšce velmi vzácných. A hlavně ze sušených hoven, z jediného zde možného dopravního prostředku – z koňů a mul. Tohle je asi ta nejoriginálnější oslava mých narozenin. Díky kamarádi!

2.2.    V noci navštěvují náš stan jakési maximyši a ochutnávají naši mouku, Márovu kaši a nahlodávají víčko od oleje. Johnovi s Andreou okusují sveřepí šakali (asi lišky) stan a jako trofej si odnáší instantní Dobrý hostinec. Vymýšlíme protizvířecí opatřeni. Nebudem přeci krmit tuhle horskou havěť. Sveřepí šakali jsou tak drzí, že tak z 15 metrů sledují, kam co schováváme. Myši operují jenom v noci, ale pak si to vynahrazuji rychlým pobíháním mezi vnějším a vnitřním stanem. Odpoledne se rozdělujeme. John s Andreou vyrazí o 200 metrů výš přespat, aby měli náskok a pak na Ramadu. Mára a já vyjdem až ráno a pak na 6120 metrů vysoký Alma Negra. Dneska se necítím dobře, asi na mě něco leze.

3.2.    V noci začíná silně foukat a naneštěstí se potvrzuje podezření na začínající nachlazení. Ráno tudíž nikam nejdem a pokračujem v pasivním odpočinku. Teda hlavně já. Dopuju se paralenama a vitamínama a přemýšlím, kde jsem udělal imunologickou chybu. Počasí se taky moc povzbudivě nechová. Vítr nabývá rychlostí, tady v údolí ještě nepoznaných. Celý den pospávám a ani mne to v tom větru nemrzí. Večer se dělá hezky a tak mě štve, že se ta zvýšená teplota nelepší.

4.2.    Je hezky a já jsem mrzutej, že tady musím čumákovat u stanu. Marek po obědě vyráží sólo údolím k Alma Negra. Já si zatím prověřuji psychiku trempa samotáře, protože jsem tady zůstal v okruhu mnoha kilometrů úplně sám.

5.2.    Je mi líp, tak se jdu podívat přes řečiště naproti k takovýmu malýmu kaňonku s vodopádkem. Dělám pár fotek a dívám se na velké vodopády pod Pico Polaco (5905 m.). Moc to svýmu imunitnímu systému neusnadňuju, protože po obědě ty vodopády jdu prozkoumat. Nechce se mi brodit, tak jdu vrchem přes obrovský šutr velikosti mikrobusu a přelézám po něm divoký potok tekoucí z bývalého jezera. A sutí pak zase dolů. Vodopády jsou bomba. Síla odpoledního proudu občas strhne nějaký šutr. Prvně jsem si v protisvětle myslel, že je to pták, ale ten se odrazil od země, pak ještě jednou, a pak okolo mě prolítl kámen velikosti hrdličky. Zpět jdu podobnou cestou, ale příště bych si ty sandálky na brodění vzal. Ušetřily by spoustu energie. Po šesté jsem v základním táboře a Mára na mne už z dálky mává a zve na kuře na paprice. Došel prý až k výšvihu pod sedlo u Alma Negra, ale kvůli blížící se frontě seběhl dolů.

6.2.    Počasí od rána blbne, tak se ze základního tábora moc nevzdalujem. Nasbíráme dřevo a dva pytle jakostních sušených hoven, aby jsme mohli udělat slavnostní vatru pro navrátivší se Andreu s Johnem. Ty jsem poprvé zahlédl v 16:04 při sestupu do našeho údolí. Nastávají velké gratulace. 6351 vysoká Ramada byla dobyta 5.2.2011 ve 14:32. I přes nepřízeň počasí, hlavně silný vítr, to dokázali. Večer je slavnostní smažení placiček na počest přemožitelů šestitisícovky a taky ohýnek. Každý oslavenec ode mne dostal pytel hoven, aby mu bylo teplo. Dřeva tady moc není.

7.2.    Pomalu se začínáme balit k odchodu do civilizace. Perem si věci a trochu se mejem. Ale je to spíš placebo efekt, neboť v tý studený vodě ta špína dostává křeč a drží se o to pevněji. Ve dvě hodiny odpoledne přicházejí arrieros s koněm a mulama a na pátou chtějí mít připravený věci na odvoz.

8.2.    Ráno vstáváme o chloupek dřív než normálně, ale ne o moc. Vyrážíme dolů údolím k Santa Anně. Přes noc pršelo a ani po ránu to nevypadá na slunečný den. Hned první brod mi umyje pytlíka, tak musím pokračovat naostro, protože náhradní prádlo má na této cestě půldenní náskok přede mnou. Po poledni začínají padat kroupy zrovna ve chvíli, kdy máme brodit. Rozhodujem se to obejít vrchem. Když přecházíme přítok s pitnou vodou na levé straně, jsme už jen kousek od tábořiště. Počasí se taky lepší a místo na dva stany nacházíme. Není co řešit, kempujeme, vaříme, relaxujeme.

9.2.    Ráno vstáváme v sedm. Vypadá to, že bude každou chvíli pršet, ale nějakým zázrakem před tím stále utíkáme. Vody v řece je stále víc a brody náročnější. V Santa Anně jsme před druhou odpolední. Čeká na nás terénní Toyota. A ve čtyři jsme v našem osvědčeném hotýlku Jorge. Jdeme do města sehnat jízdenky do San Juanu a taky salám, sýr a pivo. Vracíme se na pokoj, pácháme hygienu a občerstvujeme se nakoupenými produkty. Večer jdeme do města znovu, dát si pořádný steak a taky vynikající místní víno.

10.2.    O půl třetí ráno vstáváme na autobus do San Juanu. Po hodině marného čekání docházíme k závěru, že to nemělo být ve tři ráno, ale ve tři odpoledne. Jo, ta jazyková bariéra je prevít. Tak si jdem ještě na chvíli lehnout. V devět posnídáme a pak do města. Po složité domluvě se slečnou v informacích ji ukecáváme, aby nám po telefonu zamluvila jízdenky ze San Juanu do Buenos Aires. Flákáme se v parku a jíme housky a mlíko. Obdivujem kultivovanost místních řidičů, jak všichni dodržují rychlost v obci. Třebas čtyři na motorce, táta, máma, kluk i mimčo, ale prostě pomalu a bezpečně. Ve tři odpoledne, na druhý pokus, nastupujem na domluvený minibus. Cesta přes 2220 metů vysoké sedlo ubíhala vcelku rychle. Počasí bylo fotogenický, ale v horách se asi žení všichni čerti. O půl osmý jsme v San Juanu. Dáváme si párek v rohlíku "gigante" a pivo. V devět vyjíždíme dálkovým autobusem k Atlantiku.

11.2.    Krajina mnoho set kilometrů před hlavním městem je nudná placka. Do Buenos Aires přijíždíme půl hodiny po poledni. Nadzemkou se za 1,10 pesos přesouváme do čtvrti Martinez. U Markova strýce máme vřelé uvítání. Pak se jdem podívat k ústí řeky do moře. Ale ve skutečnosti tam není moře, ale jen ohromná říční delta. A navíc docela špinavá. Na večer se vracíme k Markovu strýci a i přes jazykovou bariéru se do jedenácti večer dobře bavíme. Pak musíme nadzemkou zase k autobusáku, protože máme koupený lístky do Villa Gesell. Prý pěkný přímořský městečko se spoustou písečných pláží.

12.2.    Po 6,5 hodinách jízdy autobusem poněkud horší třídy, než jsme byli doposud v Argentině zvyklí, vystupujem ve všemi doporučovaném pobřežním ráji. Villa Gesell si zběžně projdem a pak se přesunem na pláž, kde se celý den válíme a blbnem ve vlnách. Krátce po poledni na obloze koukáme na jakousi podivnou duhu. Jak si později doma zjišťuji, jedná se o halový jev, velmi vzácný, u nás doma prakticky nespatřitelný cirkumhorizontální oblouk. Večer jdem na večeři a pak místní linkou popojedem do Mar Azul (za 4 pesos na člověka). Je už tma a po marném pokusu najít útulné místo hned u moře, spíme kousek od kempu v lesíku. V noci jezdí okolo čtyřkolkáři, ale žádnej z těch zlořádů nás nepřejel. Taky v noci zjišťuji, že jsem se na sluníčku málo mazal a jsem spálenej.

13.2.    Probuzení v borovém háji je příjemné. Jdeme posnídat na pláž, ale obloha se nenápadně zatahuje. Je z toho ale jenom pár minipřeháněk. Děláme malou procházku podél pobřeží, ale je to čím dál, tím stejnější. Večer se nadopujem místním ovocem a pak vyrážíme do víru maloměsta. Objednáváme si s Markem pečené hovězí maso na ohni. Zatímco já si vychutnávám první kousíčky masíčka, Marek bojuje s rozbitou klikou na WC a nemůže ven. Má hlad, chtěl by maso a doušek vína. A místo toho buší a buší a nikdo ho neslyší. Po 10-15 minutách je vysvobozen. Hlavně že to dobře dopadlo, jen pečínka mu trochu vystydla. Škoda, že tady není Ája s Johnem. Takhle mi bylo blbý si z něj dělat legraci. Andrea se asi trochu přehřála na slunci a ztratila chuť k jídlu. Před půlnocí jdeme spát.

14.2.    Ráno se nikomu nikam nechce. Na obloze ani mráček a všichni už jsme od sluníčka jak růžová prasátka. Raději zůstanem ve stínu borového háje. Večer se vrátíme do Villa Gesell a na noc dálkovým busem do Buenos Aires.

15.2.    Nastal malý problém. Náš autobus nejede do Retira, ale jen na jinou část B.A. Slíbili nám zadarmo taxi. Je šest ráno a v kanceláří příslušné dopravní společnosti je stále zavříno. Pak sedm a stále je zavřeno. O půl osmý vyrážíme pěšky směrem někam, kde předpokládáme železniční trať. Tu skutečně po chvíli nacházíme a jedem na konečnou Conce Mizerro. Přestupujem z nadzemky na podzemku a s jedním přestupem dojíždíme do Retira. Pak už jen osm zastávek do stanice Martinez. Ještě kousíček a jsme u Markova strejdy, kde dáváme rychlou sprchu. Strejda nám domlouvá větší auto, který nás odveze i se spoustou našich zavazadel na letiště. Tam jsme něco po dvanáctý a zjišťujem, že naše letadlo letí o hodinu dřív. Trochu překvápko, ale furt lepší než jak v roce 2004, kdy nám při cestě na Pamír v Bratislavě posunuli let o půl dne a letadlo frnklo. Takže rychle vyměnit zbytek peněz a drobný utratit a rychle do letadla.

16.2.    Ve Vídni na nás čeká neuvěřitelně přesně načasován brácha Andreji a převáží nás do Brna. Podobně přesně to vychází v Brně na vlak domů. V Třebíči večer nastává nejnebezpečnější část expedice. Cesta z nádraží. Je totiž takový náledí, že se držím zdí jak právě osleplý hrdinové z románu Den Trifidů. Ještě s batohem skočím na Don na večeři a na pivo. A to je taková malá tečka za tím naším výletem.


nahoru na začátek